Na konci minulého století zažila německá dramatika radikální proměnu. Nejen spisovatelé, ale i teatrologové odsoudili tradiční dramatickou formu a vrhli se na hledání nových cest uměleckého vyjádření. U nás se tímto experimentem inspirovalo jen několik málo tvůrců, především Anna Saavedra a Kateřina Rudčenková.
V devadesátých letech 20. století došlo v německojazyčném divadle ke změně paradigmatu, která se týkala jak divadelní praxe a dramatických textů, tak teoretických konceptů. V roce 1999 vydává Hans-Thies Lehmann slavnou a do dnešní doby hojně reflektovanou, ale i kritizovanou knihu Postdramatisches Theater (Postdramatické divadlo). Lehmann a další teoretici včetně přední německé teatroložky Eriky Fischer-Lichte se ve svém zkoumání zaměřují především na divadelní událost, zjednodušeně řečeno na to, co se děje tady a teď, v konkrétním divadelním časoprostoru, a to za aktivní spoluúčasti diváků. V této době totiž nejen u našich sousedů dochází k „reteatralizaci“ divadla, tedy k jeho mísení s příbuznými formami, jako je taneční, hudební či tělesné divadlo. Spolu s tím je narušena i tradiční forma dramatu.
Proti tradiční formě
Tři roky před Lehmannem analyzuje Gerda Poschmann ve své disertaci principiální proměnu forem současného psaní …
