Pozváním francouzské skupiny Magma získal festival Alternativa mimořádnou hvězdu, snad největší od hostování Johna Zorna v roce 2000. Zakladatel souboru, zpěvák a bubeník Christian Vander ve své tvorbě spojil progresivní rock s coltraneovským jazzem a inspiracemi svých oblíbených skladatelů – Stravinského, Bartóka či Orffa. Vytvořil tak řadu monumentálně působících skladeb, v nichž se prolínají jazzové vlivy, minimalistické postupy a operní zpěv. Kultovní postavení si vydobyl nejen mimořádně originální a ohnivě nekompromisní hudbou, ale i rafinovanou mytologií, kterou kolem svého souboru vytvořil. Magma zpívá v umělém jazyce planety Kobaia a na svých albech líčí apokalyptické příběhy o meziplanetárních střetnutích – mnohdy nesnadno rozluštitelné, vždy však emocionálně silné a fascinující svou temnou zarputilostí.

Soubor Magma teď v Praze vystoupil poprvé a hned na dvou koncertech s rozdílným repertoárem – 26. a 27. listopadu v Divadle Archa. V první polovině sobotního koncertu zazněly pod názvem Kosmik Wokehl nově zorganizované pasáže z alb Mekanik Destruktiw Kommanhoh, Wurdah Itah a Theusz Hamta­ahk. Pět vokalistů – vedle Christiana Vandera a jeho manželky Stelly ještě Isabelle Feuillebois, Himiko Paganotti a Antonie Paganotti – podávalo osvědčený repertoár jen s klavírním doprovodem Emmanuela Borghiho. Tradiční monumentalitu v tomto podání nahradily čitelnější detaily úžasné pěvecké souhry. Od prvního okamžiku byl znát vnitřní žár, bez něhož je ostatně repertoár Magmatu těžko představitelný. Všichni zpěváci jsou velmi disponovaní a evidentně ztotožnění s Vanderovými uměleckými vizemi, nicméně největší osobností nepochybně zůstává sám Vander – jeho mohutný hlas se nedal přeslechnout ani v momentech, kdy měl
jen sborovou roli.

Druhá polovina večera, nazvaná Perkeu­tehr Slakenzain, byla pro změnu výhradně instrumentální. Šestapadesátiletý Vander se tentokrát ukázal jako mimořádně expresivní a razantní bubeník. Spolu s baskytaristou Philippem Bussonnetem, sólovým kytaristou Jamesem MacGawem a Emmanuelem Borghim (tentokrát u Fender piana) začali titulní kompozicí z alba Köhntarkösz. Postupem času se však napětí začalo poněkud vytrácet. Zappovský jazzrock zněl bez zpěvu přece jen poněkud zaměnitelně, a při vší úctě k instrumentálnímu mistrovství skupiny nebylo možné přeslechnout, že originalita souboru stojí především na vokální složce. V přídavcích se ale Vander vrátil k mikrofonu a magma­tický rituál znovu předvedl v plné síle.

Nedělní večer nesl titul Da Zeuhl Wortz Mekanik a představil loňské album souboru, Köhntarkösz Anteria. Monumentální kompozice navazuje na nejlepší léta skupiny, ale samozřejmě je těžko tvrdit, že by se jim mohla vyrovnat – Christian Vander se prostě vrátil ke svým osvědčeným výrazovým prostředkům, které se v osmdesátých a devadesátých letech mnohdy snažil obejít, ať už snahami o přesměrování repertoáru Magmatu k jednodušším skladbám, nebo na svých sólových deskách. Vander v rozhovorech říká, že se snaží být hoden názvu své skupiny – a skutečně: jeho extatické bubnování se nezadržitelně valilo z pódia a jasně dokazovalo, že Magma zdaleka není jen muzikantská sestava, ale staví na silném duchovním základu.

Velmi slušně zaplněná Archa se po Köhntarkösz Anteria dočkala ještě vydatné porce navíc: Stella Vander publiku sdělila, že v tomto okamžiku obvykle koncert končí, ale protože jsou v Praze poprvé, zahrají toho víc. A následovalo provedení nejvýznamnějšího opusu skupiny, Mekanik Destruktiw Kommandoh. I když koncertní provedení poněkud postrádalo instrumentační bohatost studiové nahrávky a znělo podstatně rockověji, jasně potvrzovalo mimořádnou vitalitu skupiny. Jistý regresivní moment přišel jen s nástupem dlouhého sólování baskytaristy a kytaristy, ale ani to není na koncertech Magmatu nic nového. Nekonečný potlesk ještě přiměl kapelu ke dvěma přídavkům; připomněla jimi i své debutové dvojalbum z roku 1969. Současné sestavě souboru samozřejmě chybějí někteří z významných bývalých členů – především zpěvák Klaus Blasquiz nebo basista Jannick Top. Přesto koncert plně potvrdil oprávněnost legendy, která Magma provází, a jistě
byl jednou z největších událostí všech dosavadních třinácti ročníků Alternativy.

V úterý 29. listopadu zahrály v Divadle Archa tři soubory postavené na využití samplovaných a elektronických zvuků. Úvodní vystoupení slovenské skupiny Double Affair spojovalo elektroniku s akustickými nástroji: akordeonem a houslemi. Klasické instrumenty zněly – zřejmě ke škodě věci – dost zřídka, zejména akordeonistka byla na pódiu spíše pro ozdobu. Sem tam se objevila vcelku zajímavá pasáž, celkově však koncert trval zbytečně dlouho a mnohdy plynul jen tak odnikud nikam.

Německá dvojice Dictaphone byla daleko invenčnější. Operátor elektronických zvuků, bruselský rodák Oliver Doerel a německý klarinetista a saxofonista Roger Döring produkovali krátké, spíše ambientně laděné skladby se silnými nápady, které již vydali na albu M. = Addiction. Ve srovnání s Double Affair bylo znát, že jde o tvorbu promyšleně strukturovanou, postavenou na invenčních rytmech a rafinovaně poskládaných samplech. A také, že Dictaphone tvoří skutečné osobnosti.

Další velkou legendou alternativního rocku sedmdesátých let na Alternativě byl vedle skupiny Magma německý bubeník Jaki Liebezeit – bývalý člen souboru Can, který svým mixem hypnotických rytmů, psychedelie a elektroniky zanechal v rockových dějinách velmi výraznou stopu a svým způsobem ovlivnil postpunkové kapely i technaře. Can jsou již dávnou minulostí, ostatně jeden z členů skupiny je již po smrti, ale z Liebezeitova vystoupení byl duch slavné kapely okamžitě znát. Některé skladby, které v Arše zazněly, jako by vypadly z nejlepších desek Can poloviny sedmdesátých let, přitom však působily naprosto současně. Liebezeit je vynikající bubeník, v podstatě protipól eruptivního Vandera – s nezúčastněným výrazem a s přesností automatu vyťukává komplikované, sugestivně se opakující rytmické struktury.

Stejně významným mužem na pódiu ovšem byl i hráč na syntezátory a programátor Burnt Friedman (dříve se podílel například na projektech Nu Dub Players a Flanger). S Liebezeitem vydali album Secret Rhythms a onen důraz na rytmickou složku společné hudby rozhodně není náhodný; ostatně i Friedman býval bubeníkem. Barvité samplované zvuky a elektroniku obohacoval třetí účinkující, hráč na dechové nástroje Hayden Chisholm. Friedman s Liebezeitem hráli v Praze poprvé. Nezbývá než doufat, že své vystoupení si nejen oni brzy zopakují.

Autor je hudební publicista.