Nepsat dějiny podle vítězů

K odkazu Jana Tesaře

Vydáním České cikánské rapsodie v roce 2016 získal historik Jan Tesař nové čtenáře ještě po své osmdesátce. V žádném z politických režimů, které zažil, však nepsal příběhy v souladu s výklady minulosti, o něž se opírala moc. Platilo to i pro témata odboje a vztahu české společnosti k autoritářství.

Vítězslav Sommer/#19/2025

esej/společnost

Betonoví spáči

Z cesty za jugoslávskými spomeniky

Srbochorvatské slovo spomenik znamená pomník. Povahu stovek monumentálních železobetonových abstrakcí a kamenných monolitů, které vznikaly v socialistické Jugoslávii šedesátých až osmdesátých let, ale tento překlad zprostředkovat nedokáže. Následující text na pomezí eseje a cestovních zápisků je pokusem dostat se blíž.

Ondřej Klimeš/#18/2025

esej/společnost/umění

Kdo se nepobaví, ten se urazí

Rákosovy živé hry pro živé lidi

Petr Rákos je nejen autorem jediné české havraniády a pohádek, v nichž klokani schovávají v kapse cigarety, ale především mistrem alternativních pohledů. Ačkoli se dnes jedná o pozapomenutého spisovatele, jeho tři prózy patří k tomu nejšílenějšímu a nejodvážnějšímu, co vyprodukovala česká postmoderna.

Blanka Činátlová/#16-17/2025

esej/různé