Ad debata k rozhovoru Všichni se tu navzájem nesnášíme (A2 č. 6/2007)

V článku Hledání pana „šaldy“ opublikovaném na Portálu české literatury reagovala Milena M. Marešová na rozhovor s Janem Šulcem v A2 nazvaný Všichni se tu navzájem nesnášíme. Jan Šulc M. M. Marešové odpovídá v několika bodech, jež k doplnění diskuse vedené i na webových stránkách A2 přetiskujeme:

1) Paní Marešová píše, že jsem si povzdechl nad tím, že nemáme vzdělané, pronikavé a velmi ostře nabroušené kritické pero, před kterým by se třásli nakladatelé a jehož by milovali knihkupci. O to mi ale přece v rozhovoru vůbec nešlo. Šlo mi o literární kritiku, která je právě od nakladatelů a knihkupců pokud možno co nejvíce vzdálená, respektive bere je jen jako nutné kulturní služebníky, kteří umožňují literatuře žít. Onoho vysněného kritika, jehož jsem měl na mysli, by zajímalo jen dílo samo, a ne to, jaké osobní vlastnosti má jeho autor, a už vůbec ne, kdo mu to dílo vydal a kdo ho prodává. Nechápu také, proč by se před takovým kritikem museli třást nakladatelé, protože „by nezáleželo na kvalitě vydávaného, ale na brilantním soudu kritikově“. Při nejlepší vůli této větě nerozumím. A pokud jde o knihkupce – kritik by přece čtenářům literaturu nedoporučoval, ale poctivě by o ní uvažoval, nic víc.

2) Pokud jde o to „přetřásat ve společnosti úroveň vydávané literatury“. Ano, přiznám se, že mi to chybí. Vzpomínám si, jak jsme v době, kdy jsem pracoval v nakladatelství Odeon, tedy v letech 1990–1993, s redaktory i lidmi přicházejícími do redakce diskutovali o jednotlivých knížkách, recenzích, článcích. Dnes se pracovně stýkám s desítkami spisovatelů, kritiků, publicistů, překladatelů – a zjišťuji, že zcela chybí jednotící tmel společně sdíleného, že společnost je až neuvěřitelně fragmentarizovaná i v této oblasti. Mohu dosvědčit, že většina z lidí „kolem literatury“, které znám, a jsou jich desítky, vůbec nečte Literární noviny, Tvar či A2, o časopisech s menším nákladem ani nemluvě. A pokud je čtou, jsou to vždy jen lidé spjatí s tím či oním redakčním okruhem. Vzpomínám si na živý dopad například kritik Machoninových publikovaných již po roce 1989. Ruku na srdce: diskutujeme dnes
o nějakých dnešních kritických článcích tak jako o nich? Vždyť nakonec není ani o čem diskutovat, když se navzájem nečteme, nenasloucháme si, nepolemizujeme spolu čestně, přátelsky a rytířsky. Ani paní Marešová mne ve svém článku nejmenuje, nejmenuje ani nakladatelství, s nímž nejčastěji spolupracuji. Právě tohle je přesně to, co mne v české kultuře i celé společnosti tolik trápí a z čeho jsem smutný.

3) Píše-li paní Marešová, že by onen mnou vysněný „Šalda“ musel být „neohrožený a neodbytný vícebojař v disciplínách přesvědčování, škemrání, podlézání a vemlouvání“, vůbec to nechápu. Proč by to dělal? U koho by škemral, podlézal, vemlouval se? Pokud vím, většina časopisů nemá co kvalitního tisknout a ruce by za zajímavý a hluboký článek takovému člověku utrhali. A pokud jde o nejmenovaný Torst: informace o každé vydané knížce je rozesílána na více než 2000 mailových adres, úplně všem, kteří do „mailing listu“ chtějí být zařazeni. A v knihkupectví Torst v Ostrovní ulici byly kritikům a recenzentům v uplynulých letech zdarma rozdány stovky výtisků vydaných knih – z knížky, kterou vedou knihkupci, je možno přesně doložit, jaký recenzent si tam kdy zdarma vzal jakou knížku a kdy. Je ovšem pravda, že Torst většinou nereaguje na mailové objednávky recenzních výtisků a prosby a že nemá pevnou telefonní
linku. Vzhledem k tomu, že jej tvoří jediný člověk, není to prostě při nejlepší vůli v jeho lidských silách, protože takových objednávek a proseb jsou desítky denně. Právě proto recenzentům slouží knihkupectví, kam si můžou zajít a knížku si vyzvednout. A že by si Torst vybíral jen „osvědčené pochlebníky“, to už je úplně za hranicemi mé představivosti, vždyť každý ví, že knížku si může v knihkupectví vyzvednout kdokoli, kdo kritické články píše.

4) Otázku, zda se v českých kritických luzích urodí „nový, zánovní a univerzální ,šalda‘“ nevidím na rozdíl od paní Marešové zodpovězenu záporně. Sám to samozřejmě nemohu nijak ovlivnit, nevím ovšem, proč by tomu tak být nemohlo. Publikačních možností pro chytré a poctivé kritické články je naštěstí dost. Ondřej Horák má samozřejmě pravdu, když říká, že u nás nejsou žádní odpovídající „vančurové“, „čapkové“ a „hrabalové“. Ale právě to by mělo být pro takového „Šaldu“, kterého jsem měl na mysli, výzvou, aby jejich slovesným uměním a hloubkou měřil současnou českou literaturu. Že by to byl obraz nepříliš radostný, je pravda, jsem ovšem přesvědčen, abych citoval dnes již klasickou větu, že „z krásné lži nám nová naděje nevyroste“.

5) Nevím, zda můj rozhovor je „případem neochotného nakladatele, nedbajícího svých recenzentů“. Nevím, co už by mělo nakladatelství dělat víc, než o svých knihách všechny ihned po vydání informovat a bez rozdílu všem recenzentům je zdarma rozdávat. Pokud se paní Marešové někdy stalo, že jí torstovští knihkupci vydanou knížku odmítli k recenzi dát, ať mi napíše a já je poprosím, aby jí příště vydané knížky dali.

6) Bohužel nesdílím optimismus nadějeplného závěru článku paní Marešové, že „i kdyby všichni ,šaldové‘ vymřeli, kniha, pokud je dobrá, si své místo i čtenáře stejně najde. A jestli dobrá není, pak jí škoda nebyla…“ Bylo by krásné, kdyby to tak bylo. Bohužel však, jak opět mohu dosvědčit, o vydávaných knížkách nevědí dnes ani sami spisovatelé navzájem, o čtenářích ani nemluvě. Uvedu příklad: knížku Tajná schodiště Jana Suka jsem poté, co jsem si na těchto Portálu české literatury přečetl její recenzi, sháněl ve všech větších pražských knihkupectvích. Marně. Jediný člověk „od literatury“, s kterým jsem v té době mluvil, vůbec nevěděl, že ta knížka existuje. Až mi ji nakonec Viktor Stoilov sehnal přímo z nakladatelství Kant… Najde si ta knížka své místo i čtenáře? A nebo jí škoda nebude?

Jan Šulc, otištěno na czlit.cz

Ad EX – samostatně neprodejné (A2 č. 10/2007)

Souhlasím s autorem článku, současná podoba EXu je politováníhodná, možná byla laťka v minulosti nastavena příliš vysoko… v současné podobě je EX zbytečností. Pro mě, jakožto mimopražského čtenáře byl kulturní přehled výbornou a přehlednou soupiskou zajímavých akcí jak v regionu, tak jinde v Čechách, mnohdy se zde psalo o akcích, které v samotném městě byly propagovány minimálně. Co vedlo Reflex k tomu, aby přílohu umrtvil, nechápu. A věřím, že se to změní.

Lukáš Dopad

Takto kritizovat práci jiných, to se přece nehodí. Když Ringier přestane považovat EX za potřebný, prostě ho zruší nebo změní. Nevím, proč se plést do jeho rozhodování. Vždyť Vám, hudební publicisto, nic nebrání po zakoupení klasického Reflexu přílohu ihned zahodit. Vždyť píšete jen nesmysly. Vylitá žluč. Nekoncepční kritika. Nepodstatné shluky slov.

Tomáš Gonsorčík

Potěšil mě článek o tématu, nad kterým jsem se již také zamýšlel. Pánové Nanoru a Jirous mě vždy spolehlivě otráví. Jediné, co se z jejich recenzí na cokoliv dozvím, je, že jsou skvělí.Závěr pro nás ostatní z toho je – být novinářem dnes není žádný kumšt!

Tomislav Federsel

Ad Zelení na rozcestí, nebo na scestí? (A2 č. 9/2007)

Jestliže M. Bursík vzdychá, že jim (Straně zelených) byl radar čert dlužen, mohl by se taky uvzdychat. Pro SZ by byl nejlepší utopický stav moci se vyjadřovat pouze k tzv. zelené politice, tedy k otázkám a výzvám týkajících se výhradně ekologie, trvale udržitelného rozvoje, atd. K této oblasti by se snad dala započítat i lidská práva. Ve všech jiných sférách působí jejich chování úsměvně (populistické promediální faux paux typu „nejsem Paroubkův hlas“), trapně (neustálé zdůrazňování role jakési chudinky čestné partaje, která je stávajícím zatvrdlým, hulvátským a kamarádíčkovským parlamentním stavem válcována a nucena ostatními k jeho přijmutí), ale bohužel často i destruktivně (Jde to ještě vůbec? Ano, jde! Temelín! Je sice součástí sféry ekologické, ale jestliže soukromý názor strany je, snad i lidsky pochopitelně, antitemelínský, jako vládní strana musí upřednostňovat české zájmy před zájmy rakouskými a neměla by vydávat prohlášení,
které nejenže jsou v rozporu s prohlášeními ostatních koaličních stran, ale ještě škodí České republice.). Radarová stanice USA je jen zlomek toho, čeho je M. Bursíkovi a spol. „čert dlužen“. SZ, která už podle sociologa J. Kellera ztratila nadšení a zůstal jí jen politický diletantismus, sotva naši scénu provětrala. Naopak, naprosto zapadla do mozaiky buranských gest (Topolánkovo fuck off), vulgarity (Paroubkovy mlhavé náznaky téměř osobní likvidace stranických protivníků), humoru 4. cenové (výbuchy smíchu a rádoby vtipné urážky diskutujících při sněmovních rozpravách) atd. Možná naší nedomyšlenou absurditu jménem politika, kterou stále více ovládá buranství, neúcta ke všemu a intelektuálně-humanistická nevzdělanost, ještě obohatila. SZ není horší ani lepší než ostatní parlamentní strany, je naprosto stejná, kromě „greenhornovské“ nevyzrálosti nijak nevybočuje. Je stejně ubohá jako ODS, ČSSD a KDU-ČSL. Jenže na rozdíl od nich si to nechce přiznat a dělá ze sebe, co
není: zástupce havlovské nepolitické politiky.

Jiří Básnicek