Cliff Bolling je hrdina. Před dvěma lety se pustil do sisyfovského úkolu – zdigitalizovat svou sbírku stařičkých šelakových desek z prehistorie reprodukované hudby. Bezmála šedesátiletý muž z amerického Oregonu zcela zadarmo zachraňuje tisíce desek, které by jinak nenávratně zmizely, a výsledky své práce zveřejňuje na svém webu (78records.cdbpdx.com). Bolling zatím na svém primitivním domácím přístroji dokázal převést přes pět tisíc desek své obří sbírky a kromě nahrávek amerických interpretů už zabrousil i do archivů arabských, řeckých či japonských. Internetový balíček se všemi zatím převedenými deskami už má velikost přes deset gigabytů, ale rozhodně stojí alespoň za nakouknutí. Poslouchat praskající a šumící nahrávky (Boilling záznam záměrně nečistí) je zvláštní zážitek. Budete mít pocit, že se vám otevřely dveře do hudebního dávnověku, do časů ještě před vinylovými deskami.

Šelakové desky s hrubými drážkami se používaly od konce 19. století až do 50. let století minulého (u nás i o něco později) a je na nich tedy zaznamenána celá jedna hudební éra. Přehrávaly se na standardizovanou rychlost 78 otáček za minutu a na jednu stranu se vešly maximálně tři minuty záznamu. Další nevýhodou byla velká křehkost desek a také fakt, že při každém přehrání se zhoršovala kvalita záznamu. Více o výrobě šelakových desek se dozvíte v dokumentu Command z roku 1942, který je k vidění v kolekci Prelingerova archivu (archive.org.). Když se přecházelo na vinylové desky, ty nejdůležitější nahrávky samozřejmě vyšly také na novém formátu, což je rituál, který se v hudebním průmyslu pravidelně opakuje při každé změně média. Obrovské množství skladeb dnes už neznámých interpretů ale zůstalo jen na šelakových deskách ve sklepích či ve skříních několika sběratelů. V lepším případě. V tom horším se rozdrtily na prach, jako to nedávno udělala firma Columbia Records, která se
potřebovala zbavit zapomenutých osmasedmdesátek v jednom skladě kdesi na východním pobřeží.

Bollingův herkulovský úděl ale není zcela ojedinělý. Podobné záchranné práce podnikají i jiní fanoušci. Třeba nostalgici sovětské éry převádějí šelakové desky revolučních písní z časů Lenina a Stalina a poskytují je zdarma na webu Sovmusic ( sovmusic.ru). Převody jsou náplní práce také oficiálních institucí, jako je americká Knihovna kongresu. Zde se ale používá podstatně sofistikovanější zařízení – scanner s obrovským rozlišením, který sejme obraz drážky a následně z ní speciálním programem rekonstruuje audio záznam. Práce jde velmi pomalu, poslední šelakové desky v archivu prý budou digitalizované zhruba do konce našeho století. Ono vlastně není kam spěchat, povrch století starých desek je při správném uložení v podstatně menším nebezpečí poškození než u CD nosičů prodávaných dnes. „Lidé si je budou moci pustit i za sto let, což se o CD rozhodně říci nedá,“ tvrdí zaměstnankyně Knihovny kongresu Dana Czaplinski v rozhovoru pro web amerického státního rádia NPR. Staré desky mají ještě
jednu výhodu. Primitivní gramofon by si při troše snahy dokázal postavit každý z nás, kdo ale umí sestavit CD přehrávač? Kdoví, třeba se celý proces jednou obrátí a současný digitální záznam se bude pro historické účely převádět na šelakové placky.

Autor je hudební publicista.