Ad Všichni se tu navzájem nesnášíme (A2 č. 6/2007)

Tak například ve Španělsku mají vybraní knihkupci ze zákona povinnost mít klasiky stále na skladě a také je mají, stát na to přispívá. Takže když člověk potřebuje, koupí tam španělského klasika vydaného před mnoha a mnoha lety bez problémů. U nás je kniha po dvou měsících v Levných knihách, a to ještě kdoví jestli…

Anna Tkáčová

Někde jsem četl (nemohu již ověřit), že u nás vychází nejvíce knižních titulů na hlavu – na světě. Tedy obrovská nadprodukce, takřka chrlení knih. Jak se pak může knihkupec a potažmo čtenář vůbec orientovat – denně je zahlcen množstvím nových knih, dotisků, druhých a dalších vydání… Pak asi mnoho zajímavého zapadne. A ještě kriticky reagovat? To jen u známých jmen. A třeba právě pan Buchal, o kterém se pan Šulc v rozhovoru zmiňuje, vydával vesměs českou klasickou poezii (i další tituly) v takovém tempu, že knihkupci už ani nereagovali. Edice skončila celá v Levných knihách. Asi potřeboval místo ve skladech na další záplavu titulů. Pěknou edici klasické literatury (dokonce kritická vydání) vydává Nakladatelství Lidové noviny a najdou se i další. Prostě, fungování knižního trhu je na velmi dlouhou diskusi.

Jindřich Svoboda

Ad Jsme občané! (mj. A2 č. 4/2007)

Reaguji na texty věnované petici Jsme občané! z ledna 2007, jíž jsem signatář. A2 se iniciativou zabývala, já však hledám na jejích stránkách prostor pro ohlas na články, jež vyšly v jiném periodiku, v Literárních novinách. Ty totiž můj ohlas na jejich skutečně obsáhlé redakční texty neotiskly. J. Patočka ve svých novinách petici vytýkal „právně pozitivistický žargon“. Styl prohlášení ale neznamená odtržení obsahu od reálných problémů. To pochopí každý, kdo si výzvu přečte (jsmeobcane.eu). Šlo o nutně stručné úvodní provolání, jež stěží může postihnout vše: problematiku deregulovaných médií, požadavek 1 % na kulturu apod. Zajímavě zní výtka téhož autora, že na počátku chyběla (patrně jeho, a tedy jedině správná) „strategická rozvaha“, a tak byly prý nevratně opomenuty některé důležité složky „možného hnutí“ – rozumějme aliance proti neoliberalismu ve specifickém pojetí (spojení sociálních demokratů, zelených, ale
i liberálů či konzervativců, socialistů – ale nikoli komunistů). Autor článku má pravdu, když konstatuje, že se naše záměry s jeho strategickou aliancí nekryjí. Přinejmenším v tom, že nekádrujeme, nejsme oním módním „maločeským“ způsobem opožděně antikomunističtí. I když prvotní nápad provolání vznikl v prostředí levicových intelektuálů, velmi rychle se do věci vložili i lidé jiných orientací. Výzva musela být obecná. Podle našich představ na ni navážou jednotlivé podrobnější materiály, analyzující problémy a formulující návrhy směřující k řešení. Pracovní skupiny nyní vznikají. Hůř se reaguje na výtky typu „křečovité snahy o paralelu“ k Chartě 77. Určitá paralela ve změněných poměrech tu je a těžko může nebýt. O tom, zda se k tradici Ch77 výslovně hlásit, se při přípravě výzvy diskutovalo; je to otázka názoru. Není to určitě problém stěžejního významu. Je časté a normální, že si lidé vypůjčují včerejší formy a představy při řešení
aktuálních záležitostí. Dříve či později se ale za pochodu objeví formy a ideje plně odpovídající novým poměrům a aktuálnímu zadání. Rady typu, že se iniciativa má přeskupit v občanské sdružení, jsou zbytečné. Může k tomu dojít, ale nemusí. Možná bude vývoj směřovat spíše ke vzniku nějakého „nového sociálního hnutí“. Ale nepředbíhejme událostem. – Kritici, na něž nelze v jejich listu reagovat (J. Patočka a Jan Šabata), vidí protivníka v neoliberalismu. Racionální jádro v tom je. Ale nesvádějme vše na neoliberalismus, myšlenkovou výzbroj zglobalizovaného kapitalismu. Řada problémů zmíněných v prohlášení Jsme občané! má své kořeny podstatně hlouběji: i kdyby globalizace ani neoliberalismu nebylo, mnohé z nich by stejně existovaly. Pokud jde o rady, jak a s kým se organizovat, bude prospěšné, když se autor sám soustředí například na jím iniciované Hnutí zelení, kde se sešla řada aktivních lidí vyhnaných ze Strany zelených, kteří sebrali
potřebný počet podpisů – a vzápětí bylo umrtveno právě lidmi z jeho okruhu. Vůbec by bylo lepší, kdyby pánové méně kritizovali a teoretizovali a raději pracovali na uskutečnění svých představ. Jejich úspěchy pak určitě pomohou i nám – a naopak.

Petr Kužvart