Prezident Václav Klaus požaduje po Petru Nečasovi, aby se zaručil za neprolomení „restituční“ hranice z únoru 1948 zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi. Hlava státu se tak připojuje ke kritice parlamentní opozice, která na tento problém poukazuje již delší dobu. Miroslav Kalousek se 2. září v Otázkách Václava Moravce nechal slyšet, že při nejlepší vůli nedokáže Klausův požadavek pochopit. Hra na nesvéprávného je Kalouskovou oblíbenou strategií, k níž se uchyluje, jakmile v jeho zásobnících dochází argumentační munice – tedy velmi často. Předseda vlády předkládající zákon samozřejmě za návrh nese odpovědnost. Tvrzení ministra financí, že „za zákon ručí všichni poslanci, kteří pro návrh budou hlasovat“, se nebezpečně podobají tomu, jejž použil v červnu v souvislosti s obviněním Vlasty Parkanové. To nic nemění na faktu, že celá debata je pouhým Klausovým preludováním na jeho nejoblíbenější nástroj, kontrabas z lipového dřeva, které
má uklidnit rozbušená vlastenecká srdíčka. Zastírá ovšem mnohem důležitější problémy, včetně elementární otázky, jak finanční nezávislost církví promění jejich fungování.