Zatímco jsou vědci v Česku označováni má­lem za příživníky kapitalistického státu, pokud nepatentují a nelicencují nebo alespoň nevytvářejí odborné články, které k takovým aplikacím povedou, rozhodl soudce okrskového soudu Manhattan, pan Robert W. Sweet, v pondělí 29. března 2010 o zrušení patentů firmy Myriad Genetics na geny BRCA1 a BRCA2, jejichž testováním se zjišťuje riziko rakoviny prsu a vaječníků. Byly to jen jedny z dlouhé řady patentů na lidské geny, kterých je v současnosti uplatněno asi 4 300 (zhruba 20 % všech lidských genů kódujících proteiny). Firma si na jejich základě ve Spojených státech nárokovala výlučné právo na provádění genetického testu na rakovinu. Prováděla ho za cenu 3 000 dolarů, zatímco v Kanadě, kde americký patent neplatil, se testy provádějí za cenu nižší než 1 000 dolarů. Rozhodnutí o zrušení
patentů se jistě stane předmětem dalších sporů, přezkoumávání a lobbování a jeho význam a širší relevance se budou teprve utvářet. V každém případě se tu ale znovu naléhavě otevřela otázka oprávněnosti, etiky, účinnosti a spravedlnosti práva na duševní vlastnictví.

Hranice mezi patentovatelným a nepatentovatelným vede podle zákona mezi entitami, které jsou „součástí přírody“ a které byly „vytvořeny člověkem“. Toto pravidlo se až do roku 1980 interpretovalo tak, že není možné patentovat živé organismy a jejich části. V roce 1980 byl udělen první patent na mikroorganismus, který odstartoval rozmach biotechnologického výzkumu v soukromém sektoru i na univerzitách, vznik akciových trhů v této oblasti a masivní vlnu patentování rostlinných, zvířecích i lidských genů. Definice patentu se nezměnila, posunula se její interpretace. DNA izolovaná a popsaná v laboratoři přestává být podle toho výkladu součástí přírody a stává se lidským výtvorem. Soudce Sweet v pondělí rozhodl o zrušení patentů s odůvodněním, že geny příslušejí „zákonu přírody“ a izolovaná DNA „není podstatně jiná než původní DNA existující v přírodě“. Soudce se tu vlastně vrátil před rok 1980 ke konzervativní
interpretaci patentového práva.

Ačkoli si samotné zrušení patentů zaslouží rozhodné přivítání, jeho zdůvodnění je sporné, slabé a kontraproduktivní. Počítá totiž s oddělenými říšemi přírody a společnosti či kultury, opírá se o heroickou figuru člověka (muže), který kousky přírody vyčleňuje z vlády slepého přírodního zákona, a zároveň ve svém důsledku legitimizuje všechny patenty, u kterých se příslušnost k „řádu přírody“ neprokáže. My naopak potřebujeme radikalizovat myšlení, které se neopírá o autonomii přírody a společnosti, a zároveň nově a znovu politizovat otázku vlastnictví.

Jak říká francouzský myslitel Bruno Latour, „nikdy jsme nebyli moderní“. Oddělení přírody od společnosti a vědy od politiky bylo jen jednou z tváří modernizačního projektu. Druhou bylo naopak dramatické propojování přírodního a společenského, přetváření přírody lidmi a spoluvytváření společností mimolidskými aktéry, artefakty a technologiemi. Stejně tak je stále zřejmější, že věda jednoduše nereprezentuje (přírodní a společenské) skutečnosti, ale velmi vlivně je proměňuje a vytváří skutečnosti nové. Založíme-li řešení dnešních problémů na třídění světa na přírodu a kulturu a budeme-li nadále zavírat oči nad politikou skrytou ve vědě, zůstaneme uvězněni v modernizačním projektu, který nás přivedl do dnešní situace.

Odpovědí na současné problémy je politizace otázky vlastnictví. Jakékoli soukromé vlastnictví je jen zápůjčkou z commons, čerpá ze společného světa a je ospravedlnitelné, jen pokud společnému světu prospívá a něco podstatného do něj navrací. Tento prospěch není věcí evidentní, často je dlouhodobý, nejasný, nejistý. Vždy bude předmětem diskusí, sporů a situovaných rozhodnutí. Právě jen z tohoto politického procesu, bude-li probíhat veřejně a otevřeně, se však může rodit legitimita vlastnictví. Mnohé nároky, které se v poslední době začaly uplatňovat především v oblasti duševního vlastnictví, takovou diskusí a střety neprošly a je stále zřejmější, že proměňují vědeckou kulturu směrem k utajování a enormní konkurenci, obecnou tvořivost spíše
omezují, než aby ji podporovaly, a zatímco zisky privatizují, rizika znárodňují a globalizují. Tyto vlastnické nároky často nevedou k rozvoji společného světa, ale naopak k jeho rozštěpení na menší část těch, kdo mají přístup k neobyčejným vymoženostem, jakými je třeba personalizovaná medicína, a ostatních, kteří jsou nuceni na tento podnik jen různými způsoby přispívat. Obránci duševního vlastnictví tvrdí, že by nové věci bez patentové či copyrightové ochrany nevznikaly, protože by nebylo z čeho platit jejich vývoj. Jak ukazuje fungování free-softwaru a komunitních inovací, je to tvrzení značně nadnesené. V případech, kdy by však platilo, že může nová věc vzniknout jen za cenu vlastnického nároku, který ji činí dostupnou pro skupinku vyvolených, neměla by vzniknout vůbec.

Autorka je socioložka.