Přistěhovalectví není v Německu fenoménem pouze poválečné éry. Právě před padesáti lety ale bylo poprvé koordinované z Berlína v duchu tehdy módní teorie řízené ekonomiky. Smlouvy o náboru dělníků ze zahraničí, uzavřené postupně s Itálií, Řeckem, Španělskem, Jugoslávií (jako jediným státem socialistického bloku), Tureckem, Portugalskem, Tuniskem a Marokem, neznamenaly ale pro zájemce o práci v Německu volnou vstupenku do blahobytu. Gastarbeitři často vyměnili jen lopotu na prašných kamenitých polích za obdobnou dřinu v německých dolech a továrnách, navíc v prostředí, které jim bylo jazykově i kulturně cizí. Jenže zájem o slušný výdělek v dynamicky se rozvíjející ekonomice předčil všechna očekávání. V roce 1964 přijel do země již milióntý dělník (Portugalec Amando Sa Rodrigues dostal tehdy darem moped), o sedm let později byl každý desátý dělník gastarbeitr.

Možná ještě překvapivější ale bylo, když gastarbeitři vystoupili z přítmí paralelního života v unimobuňkách a začali se zajímat o každodenní život v Německu. Jejich výplata už neputovala celá do mateřské země, dělníci se začali usazovat s vidinou, že se časově omezený pobyt na pozvání německé vlády postupně přemění na spokojený maloměstský život v domku se zahrádkou a každoroční dovolenou u moře. Emancipace gastarbeitrů, z nichž se v mnohých případech stali šikovní živnostníci, se asi nejlépe odrazila v gastronomii. Poněkud fádní německou kuchyni zpestřila italská zmrzlina a pizza, řecké saláty a v neposlední řadě také oblíbený turecký döner, grilované maso v housce, o němž sami Turci tvrdí, že chutná lépe v Berlíně než v Istanbulu.

Termín gastarbeitr byl ale již v sedmdesátých letech v podstatě překonaný. Naverbovaní dělníci si totiž čím dál častěji do Německa přiváželi ženu a děti nebo tu novou rodinu rovnou zakládali. Trend nezměnil ani stopstav pro nábor nových pracovníků, který vyhlásila západoněmecká vláda v roce 1973. Demografické kolonky ve statistikách, které počítaly pouze se zemí původu, tehdy už zaostávaly za realitou. Výsledkem velmi neuchopitelné kategorie přistěhovalectví je tak dnešní politicky korektní výraz „osoba s migračním pozadím“. Těch dnes žije v Německu na sedm milionů.

Málokde v Evropě bychom ale našli tak heterogenní migranty jako v Německu. Jsou mezi nimi zcela asimilované rodiny, pro něž země, odkud pocházejí, už mnoho neznamená, ale i radikálové, kteří pobírají sociální dávky a vzývají k nastolení šaríi. Stát se tak ocitá v ošemetné situaci. Nejraději by si totiž určoval sám, kdo je v zemi vítán a kteří přistěhovalci jsou rizikem a přítěží. Jenže jakékoliv snahy o větší regulaci migrace, k níž nabádá ostatně také Evropská unie, většinou narazí na odpor organizací hájících zájmy přistěhovalců. Dobře to ilustruje i kauza nového přistěhovaleckého zákona, který byl schválen těsně před školními prázdninami. Organizace německých Turků, jichž žije v zemi více než dva miliony, demonstrativně odmítly pozvání kancléřky Angely Merkelové ke kulatému stolu o islámu. Jednali jste o nás, ale bez nás, vzkázaly jí. Zákon prý vytváří dvojí obyvatele Německa: na jedné straně stojí protežovaný
německý Hans, na druhé turecký Murat, kterému úřady házejí klacky pod nohy.

Zákon skutečně vytváří větší tlak na integraci a přináší zájemcům o život v Německu více povinností než dosud. Nově tak například budou úřady ukládat pokuty za neúčast na povinných kursech německé vlastivědy a vyžadovat minimální znalosti němčiny ještě před příchodem do země. Uvažuje se také o zavedení bodového systému podle kanadského vzoru, kdy budou přistěhovalci ohodnocováni podle věku, vzdělání, schopností a dovedností. Příliv cizinců ale ustat nemá. Veškeré statistiky a prognózy totiž dokládají, že bez migrantů, zvláště těch s kvalifikací, se Německo neobejde. Již nyní chybí na trhu práce podle údajů Německého ústavu pro výzkum hospodářství 50 tisíc inženýrů a 20 tisíc specialistů na počítačové technologie.

Lamentování nad nedostatkem vzdělaných expertů je ale trochu pokrytecké. Více než pobídky pro migranty z mimoevropských zemí by totiž pomohlo zrušení pracovních restrikcí. Přechodná období na zaměstnávání pracovníků „z Východu“ politikům všech stran zatím přináší body, ekonomicky jde však o pohromu. Přízeň voličů ale nikdo nechce ztratit, a tak nelze čekat, že by Češi, Slováci nebo Poláci mohli v následujících pěti letech v Německu volně pracovat. A to přesto, že v saském příhraničí nemá v nemocnicích mnohde kdo léčit a východ Německa se stává zemí penzistů.

Před padesáti lety lákaly plakáty Sicilany na „la deutsche vita“. Kancléř Konrad Adenauer tehdy dokázal Němce přesvědčit, že má-li nastat „blahobyt pro všechny“, je třeba do země pustit cizince. Bude napínavé sledovat, jestli se něco podobného povede také Merkelové.

Autor je redaktor Aktuálně.cz.