Otázky po příčinách toho, proč se ze spánku stala problematika, nás dovedou k sociálním teoriím o medikalizaci a biomoci. Přesun fyziologických jevů pod drobnohled expertů přinesl do oblasti medicíny zásadní transformaci, spojenou s vytvářením nově měřitelných kategorií a zaznamenáváním odchylek. Výsledkem je obsáhlá množina nových problémů, které si zasluhují cílenou intervenci. Racionální společnost si je stále více vědoma rizik, jež ohrožují její efektivní fungování, a v zájmu hladkého chodu ovládá čím dál více oblastí každodennosti.

Riziko nevyspání

Nárůst diagnóz poznamenal spánek podobně jako menstruaci, těhotenství nebo stárnutí. Poruchy spánku a bdění jsou rozčleněny podle Mezinárodní klasifikace poruch spánku na osm základních kategorií. Pro představu o množství diagnóz: jen první z kategorií, insomnie, má jedenáct subtypů. Samozřejmě se nedá jen tak říct, že takové poruchy ne­­existují a jsou pouze vykonstruované. Není ale od věci připomenout tvrzení rakouského filosofa a sociálního teoretika Ivana Illicha, že současný zdravotnický systém má strukturální schopnost činit lidi nemocnými a zvyšuje odcizení lidí od vlastních bio­logických potřeb a pocitů. Svou bolest a nepohodu odevzdáme jako technický problém do rukou odborníků na úkor vlastní autonomie a sebekontroly a otázky po významu nemoci zůstávají nezodpovězeny. Pokud jde o odpočinek, čelíme ještě navíc nejasnosti, zda spánek
vtěsnaný do jednoho dlouhého nepřerušovaného intervalu není jen novodobě vytvořeným jevem.

Nedostatečné vyspání je prezentováno jako faktor vysoce rizikový pro naše zdraví i socioekonomický komfort. Vysvětlují se jím mnohé případy nekompetentnosti, lenosti a nezvládnutí své role. Málokdo přitom ve výčtech symptomů špatného spánku nenajde charakteristiku, s níž by se nemohl ztotožnit. Množství informací a doporučení však při bližším pohledu působí poněkud škodolibě. Správnému spánku škodí, když je ho moc i málo, ohrozit nás může nevhodná poloha při spaní, odpolední zdřímnutí i špatné načasování doby probuzení. Dodržování zásad spánkové hygieny vyžaduje nepolevující úsilí a výdrž, a to doslova ve dne v noci. Úzkost z možných rizik motivuje zodpovědnou veřejnost k převzetí kontroly nad svým zdravím. To znamená: rozumně investovat. Na expertní pole navazuje rozsáhlá sféra komerčních produktů a spánek se dostává do nákupního košíku.

Spát jako android

Kdybychom sestavovali seznam na nákup lepšího spánku, první položkou by nejspíše byla sedativa a hypnotika. Nabízejí nejrychlejší řešení. V souvislosti s nebezpečím snadného vzniku závislosti ovšem došlo k veřejným debatám ohledně vhodnosti jejich užívání, a tak se prosazují jen jako přechodné řešení akutních stavů. Jako tišící a uklidňující prostředky navozující spánek ale působí i rozličné bylinné látky a silice, nápoje či koupele. Farmaceutické korporace a evropský trh nás nicméně nechtějí vidět s hrnkem meduňkového čaje, a tak naši koupi komplikují legislativním nařízením Evropské unie č. 432/2012. To zřizuje seznam schválených zdravotnických informací při označování potravin a u léčivých bylin zakazuje užívat tvrzení, která by charakterizovala jejich vliv na zdraví, kromě výjimek udělených Evropskou komisí.

Další položkou seznamu by byly přístroje, jejichž technologie přestaly být výhradním vlastnictvím odborníků a zabydlují se v laických domácnostech. Sebekontrolu a regulaci můžeme nově provádět přímo a být sami sobě spánkovými dozorci. Laboratorními technologiemi je inspirován například budík aXbo nebo mobilní aplikace Sleep as Android, Sleep Cycle nebo SleepBot, které monitorují jednotlivé fáze spánku, vyhodnocují jejich kvalitu a slibují šetrné buzení.

Patologie společné postele

Dalším současným trendem jsou obavy současných rodičů ze společného spaní se svými nejmenšími dětmi. Socializační cíle brzké soběstačnosti jsou často podpořeny racionálními argumenty pocházejícími z řad odborníků. Nejčastěji jsou zdůrazňována rizika zalehnutí a obava z diagnózy syndromu náhlého úmrtí kojenců. Společné spaní dětí a rodičů v jedné posteli uvedla jako faktor zvyšující pravděpodobnost výskytu tohoto syndromu Americká akademie pediatrů v listopadu 2005. Od té doby představa spánku jako tichého zabijáka znovu negativně ovlivňuje přirozený pečovatelský instinkt poskytnout fyzickou ochranu svým nejzranitelnějším blízkým i během spánku.

Kořeny tohoto smýšlení ovšem sahají až do 17. století, kdy náboženské a ideologické vlivy reformulovaly společenský význam sebevědomí a soukromí. James McKenna a Wenda Trevathanová rozlišili tři hlavní zdroje názorů o nevhodnosti společného lože. Dílem začala separované spaní prosazovat katolická církev v zájmu sexuální čistoty dětí v reakci na případy incestu, které se v 17. a 18. století děly mezi dospívajícími dívkami a jejich otci. Nemalý vliv měla i vzrůstající představa romantické lásky a upřednostnění manželské intimity před poutem mezi rodiči a dětmi. Posvátný a nedotknutelný manželský svazek měl být především panstvím muže. Zásadním podnětem však byly případy zalehnutí a udušení kojenců, ke kterým hojně docházelo mezi 16. a 18. stoletím zejména v prostředí městské chudiny Paříže a Londýna. Háček je v tom, že se zřejmě nejednalo o náhodné incidenty, nýbrž o případy cílené
infanticidy, která řešila nedostatek zdrojů obživy. Proto byl pod hrozbou vězení zaveden legislativní zákaz společného spaní rodičů s dětmi do dvou let – tento zvyk zakotvil v naší kultuře a čas od času se vynořuje.

Jak je patrné, spaní přináší řadu nejednoznačností. Paradoxem aktuálního diskursu je zdůrazňování individuálních potřeb a současná idealizace dokonale unifikovaného obrazu svěže vyspaného a produktivního občana. Ať už jste na tom se spaním jakkoli, občas je dobré přimhouřit oči nad pravidly a spát podle svého – než se přirozený spánek stane další pohádkou před usnutím.

Autorka studuje antropologii.