Ukrajinská novinářka, která loni vydala ojedinělou knihu reportáží o osudech ukrajinských Romů, v rozhovoru popisuje jejich pestrou kulturu, neradostné důsledky války i nejisté vyhlídky do budoucna. Také však upozorňuje na rostoucí zájem o romské dialekty a literaturu.

Jeva Rajska. Foto Oleksandr Maksymov
Co ve vás vzbudilo zájem o romskou tematiku?
Nejprve jsem se začala hlouběji zajímat o své město. Pocházím z Drohobyče a dodnes tam žiju. Je to město skoro pohraniční, leží na západě Ukrajiny nedaleko polsko-ukrajinského pomezí. Historicky bylo domovem tří kultur – ukrajinské, židovské a polské. Došlo mi ale, že je tu přítomná i kultura romská, že tu odedávna žijí i Romové. Zajímalo mě, kým byli či jsou mí sousedé, které jsem od dětství denně vídala v těch nejobyčejnějších situacích, třeba na trhu. Bylo na nich cosi mytického, sice tu žili, ale nikdo o nich vlastně nic nevěděl. Tím spíš, že hovořili jiným jazykem a už na pohled se lišili.
A pak jste se rozhodla, že o nich budete psát?
Když jsem začínala psát reportáže, řekla jsem si, že první věnuju Romovi z našeho města. Vídala jsem ho od dětství, viděla jsem, jak se s léty měnil. Pozorovala jsem, jak plyne jeho život. Jeho příběh mi v delší časové perspektivě odhalil řadu různých kontextů. Začalo to ale lokálně, intimně, zkoumáním sousední ulice, sousední čtvrti. Byl to způsob, jak poznat své město.
Změnil se během práce na knize nějak váš postoj k Romům?
Když jsem se rozhodla hlouběji zajímat o drohobyčské Romy, byla jsem pod vlivem stereotypů. Postupně se mi rozšiřovaly obzory, ale dokud jsem se omezovala jen na své město, viděla jsem jeden obrázek. Ten se proměnil, až když jsem záběr rozšířila. Romové se navzájem hodně liší, a to prakticky ve všem. Na Ukrajině žije víc než deset romských etnických skupin. Každá z nich se přitom od ostatních odlišuje dialektem, tradicí, náboženstvím i sociálním statusem. Když jsem začala objevovat Romy i mimo Drohobyč, pochopila jsem, že jde o nesmírně široké kulturní pole. V současnosti se zabývám dalšími projekty, které s Romy souvisejí, a pořád odhaluju něco nového.
Jaké hlavní romské skupiny tedy na Ukrajině žijí?
Nejtypičtější pro Ukrajinu jsou „servika Roma“ neboli Servi. Ti se v jistém smyslu považují za pravé ukrajinské Romy, protože na ukrajinském území žijí nejdéle, podle některých výzkumů už od čtrnáctého století. Převážně bychom je našli v Chersonské oblasti a na Donbase. Převzali některé ukrajinské tradice, třeba malanku [koledování v předvečer Nového roku – pozn. M. T.]. I svatby slaví podobně jako Ukrajinci. Vůbec se Ukrajincům v každodenním životě dost podobají. Do jejich dialektu pronikly některé specifické regionální výrazy rozšířené ve stepní části Ukrajiny, třeba slovo „žerdelja“, které znamená meruňka. To se považuje za důkaz těsných styků mezi Servy a ukrajinským obyvatelstvem na Chersonsku.
Další skupinou jsou „vlachika Roma“, tedy olašští Romové, ti také částečně sídlí na Donbase, což je oblast, kde žije hodně Romů. Mnoho jich ovšem po ruské okupaci odešlo. Mezi olašské Romy patří Lovárové, kteří žijí zejména na Zakarpatí a vůbec v západní části Ukrajiny. Najdeme je i v Drohobyči, kde bydlím, a byli to první Romové, s nimiž jsem navázala kontakt. Sídlí také ve Lvovské oblasti, ale i jinde. Na Ukrajinu přišli z území dnešního Maďarska, což se odráží i na jejich dialektu. Z Rumunska přišli kalderašští Romové, kteří žijí nejen na Ukrajině, ale také v Bělorusku. Další skupinou jsou Romové, kteří obývali území někdejšího polského království. Dnes žijí především na západě Ukrajiny, zejména v Boryslavi, což je nedaleko od Drohobyče.
Obzvlášť zajímaví jsou Çingene, krymští Romové. Ti pochopitelně sídlí na Krymu, ale také v Chersonské oblasti. Nejenže jejich dialekt značně ovlivnily turkické jazyky, ale dokonce přijali islám. Romské skupiny totiž zpravidla přejímaly náboženství svých sousedů. To je také důvod, proč nelze říct, jakého jsou Romové náboženství. Mezi Romy na Ukrajině najdeme pravoslavné, řecké, a dokonce i římské katolíky, protestanty, ale také muslimy – a to jsou právě Çingene. Žili totiž mezi krymskými Tatary, kteří jsou sami muslimové. S tím souvisí i další zajímavost. Krymským Tatarům jejich náboženství zapovídalo hudbu, a tak ji uchovali a zprostředkovali dalším generacím právě Çingene, kteří byli ve víře vlažnější. Bez nich by nepřežila. Tak to aspoň vyprávějí jak sami krymští Tataři, tak Çingene, kteří tradičně mají výborné pouliční muzikanty.
Potom jsou tu „Plaščuny“, malá skupina, jejíž členy najdeme zejména v okolí Oděsy, a také karpatská skupina Romů, jimž se říká „bergitka Roma“, ti ale žijí spíš v Polsku než na Ukrajině. A konečně „ruska Roma“ – ti do ruské říše přišli z Německa a na Ukrajině žijí zejména v Poltavské oblasti.
Máte představu, kolik Romů na Ukrajině vlastně je? Při posledním sčítání lidu v roce 2001 se k romské národnosti přihlásilo kolem padesáti tisíc osob, některé odhady ale uvádějí, že jich na Ukrajině žije až čtyři sta tisíc.
S čísly je problém. Zaprvé hodně Romů žije v živelně vzniklých osadách, zadruhé ne všichni Romové mají doklady, takže není lehké je spočítat, nejsou statisticky podchycení. A teď za války to už vůbec nejde, protože jich mnoho odjelo, zejména z Donbasu. Buď do zahraničí, nebo na Zakarpatí a západní Ukrajinu. Myslím, že plný rozsah těchto změn zjistíme až po válce, až se tomu budou věnovat romští aktivisté a ochránci lidských práv. Pak se teprve dozvíme, kolik Romů na Ukrajině zůstalo. Spousta jich totiž uprchla do ciziny – zejména do Německa, Irska, Polska a Velké Británie.
Jaké je na Ukrajině postavení romštiny? Mluví ukrajinští Romové častěji romsky, nebo spíš ukrajinsky, případně rusky?
Mluvíme-li o romštině na Ukrajině, musíme si uvědomit, že každá ze zmíněných romských skupin hovoří vlastním dialektem romštiny, a tyto dialekty se často velice liší. Například dialekt krymských Romů, Çingene, toho má s jazykem, kterým hovoří zakarpatští Romové, společného opravdu málo. Navzájem si nerozumějí. Jsou to zcela odlišné etnické skupiny. Jiné skupiny si možná do jisté míry rozumějí, ale obecně vzato bych to označila za „jazykový kaleidoskop“. A proto také – alespoň podle mých zkušeností – ukrajinští Romové nemohou říct, že mají jeden romský jazyk. Přesto se na celostátní úrovni už rozběhl proces, iniciovaný samotnými Romy, aktivisty a historiky, který by měl vést ke kodifikaci romštiny, zatím však není úplně jasné, jak by to mělo vypadat. Bude potřeba důkladně prostudovat všechny romské dialekty a vybrat ten, který je všem nejsrozumitelnější.
Pokud jde o to, jakým jazykem Romové hovoří, dá se říct, že je to podobné jako s Ukrajinci. Ti Romové, kteří žijí na západě Ukrajiny, hovoří ukrajinsky a svým dialektem romštiny, kdežto ti, kteří žijí či žili na východě Ukrajiny, ovládají svůj dialekt romštiny a ruštinu, samozřejmě ale znají i ukrajinštinu. To se týká třeba servika Roma. Specifická situace je na Zakarpatí, tam jsou Romové, kteří ovládají romštinu, přesněji řečeno svůj dialekt, neumějí ukrajinsky, ale domluví se maďarsky. A jsou samozřejmě i Romové, kteří už romsky neumějí a mluví jinými jazyky, zpravidla ukrajinsky.
Je na Ukrajině romská literatura? Tím nemyslím jenom literaturu v romštině, spíš mi jde o to, zda Romové na Ukrajině píšou.
To je zajímavá otázka, protože nás vede k zamyšlení nad tím, co to romská literatura vůbec je a jaká může být. Na Ukrajině je několik romských spisovatelů, sice je jich velmi málo, ale existují. Jednoznačně patrný je však zájem o Romy. Jeho dokladem je například jedna z prvních, možná úplně první antologie Šljach (do) romiv, tedy Cesta Romů či Cesta k Romům, vydaná v roce 2020. Vzešla z ukrajinsko-romské literární rezidence v Karpatech, jíž se účastnili známí a méně známí ukrajinští spisovatelé a romští autoři, aktivisté i výtvarníci. Podílel se na ní třeba ukrajinský spisovatel Andrij Ljubka [viz jeho esej v A2 č. 6/2025] nebo novinář Roman Kabačij. Něco tedy už vyšlo a další díla vznikají, ačkoliv ne vždy je to literatura v běžném slova smyslu.
Můžete ten ukrajinsko-romský projekt trochu přiblížit?
Jeho smyslem bylo otevřít nový pohled na romskou kulturu a zejména literaturu. Podpořil ho Fond Vidrodžeňňa [ukrajinská pobočka mezinárodní sítě nadací Open Society Foundations, založené Georgem Sorosem – pozn. M. T.]. Projekt dovolil ukrajinským spisovatelům strávit nějaký čas ve společnosti romských literátů, umělců, aktivistů, ochránců lidských práv a spisovatelů. Romové se tak pro změnu mohli lépe seznámit s ukrajinskými literárními kruhy. Prakticky to vypadalo tak, že jsme společně strávili asi čtrnáct dnů v Karpatech a pak jsme se vrátili domů, kde jsme pracovali na svých textech, z nichž po nějaké době vznikla zmíněná antologie. To bych označila za okamžik, kdy se romské téma na Ukrajině stalo součástí kulturního života. Sama jsem se toho tehdy o Romech spoustu dozvěděla, protože můj zájem o ně původně začal spíš prací v terénu, zkoumáním různých okrajových jevů, což samozřejmě také má svůj význam, ale během rezidence jsem se dozvěděla, že existují také romští lidskoprávní aktivisté a spisovatelé – byl tam s námi třeba tehdy ještě začínající spisovatel z Užhorodu Mykola Burmek-Ďuri, ale také romští muralisté ze Zakarpatí, a já jsem tak objevila celý nový svět – prostředí umělecky založených Romů.
Existuje na Ukrajině nějaké odborné romistické pracoviště? Lze romistiku studovat na univerzitě?
Neexistuje, a je to problém, zvlášť pro samotné Romy, kteří o vlastní kultuře leckdy nevědí nic, nebo jen velmi málo, a nemají se to kde dozvědět. Loni se myslím na jedné kyjevské univerzitě pokusili romistiku otevřít, počítali s kursy romské kultury, tradic a historie. Dokonce mi nabízeli, jestli bych tam sama nechtěla studovat, chyběli jim totiž zájemci – a proto ten studijní obor také nakonec neotevřeli. Obecně vzato romská studia na Ukrajině scházejí, stejně jako institucionální zázemí. Existuje aktivní romské občanské hnutí, není ale instituce, která by byla něčím na způsob ambasadora v oblasti kultury a vzdělávání. Situace se však pomalu mění.
Ve své nové knize píšete mimo jiné o Januši Pančenkovi, ukrajinském antropologovi romského původu, který se věnuje řadě témat souvisejících s Romy. Žije teď v Německu, odborně ale působí v Etnologickém ústavu AV ČR. Jaká byla jeho cesta k vědecké kariéře?
Januš Pančenko je mezi ukrajinskými romisty výraznou postavou a hodně mi pomohl při práci na knize. I jeho bádání ale začalo v terénu. Zabýval se Romy, mezi nimiž sám žil. Původně žil v Kachovce na jihu Ukrajiny a jeho práce vypadala tak, že se scházel s lidmi, nahrával je, nahrávky přepisoval a pak studoval jejich dialekty. Když pak Kachovku okupovali Rusové, odjel odtamtud a teď žije v emigraci v Německu, dál ale cestuje po Evropě, vyhledává členy ukrajinské romské komunity, kteří také opustili Ukrajinu, a pokračuje v bádání. Jestli se nepletu, česká Akademie věd je jeho prvním akademickým působištěm. Vzhledem k tomu, že ukrajinská odborná literatura o Romech je dost chudá, odborníkům nezbývá než začínat vlastním výzkumem. Romská kultura se ostatně vždycky předávala především ústně.
Jak život ukrajinských Romů změnila válka?
Z těch regionů, které nejvíce postihla ruská okupace nebo které se nacházejí přímo ve válečné zóně, pochopitelně hodně Romů uprchlo. Velká část z nich zamířila za hranice. Na Ukrajině, zejména ve Lvovské oblasti a na Zakarpatí, jich zůstala jen menšina. Smutné to je i proto, že v emigraci ztrácejí svou autenticitu, neboť pro Romy je nesmírně důležitá komunita, rodina, sounáležitost s příbuznými, setkávání se u jednoho stolu, domov. Jenže to v cizině moc nejde.
Z vlastního pozorování můžu říct, že pro ukrajinské Romy patrně začalo nové historické období. I tam, kde žijí pohromadě, se tradice pospolitosti a společného života vytrácí. Je to odcházející svět, který snad ještě lze zachytit, ať už na papíře, nebo jinými postupy, v reálném životě se ale už nejspíš nevrátí. I kdyby se někteří Romové zase vrátili na Ukrajinu, což není moc pravděpodobné, zásadní změny už proběhly.
Vytváří ukrajinský stát podmínky k integraci Romů do většinové společnosti?
Upřímně řečeno tu větší roli hrají roli nevládní organizace. A také angažovaní občané a lidskoprávní aktivisté, kteří působí v rámci svých komunit a měst. Není jich samozřejmě mnoho. Často jde o vzdělané lidi, kteří viděli, jak to funguje v Evropě, a teď se snaží své zkušenosti využít na Ukrajině. Díky těmto aktivistům určitá integrace probíhá. Stát se na tom ale podílí víceméně formálně. Podle mého názoru navíc neexistuje jediný recept na integraci, protože ukrajinští Romové jsou různorodí, mají různé potřeby a různé jsou i regiony, kde žijí. Je proto nutné působit lokálně, ideálně prostřednictvím takzvaných mediátorů, což by měli být převážně Romové, kteří dobře znají svou komunitu, její potřeby a potíže. Na některých místech to už takhle začíná fungovat, všechno je to ale ještě v začátcích. Až v poslední době se objevilo větší množství mladých romských aktivistů. Pokud jde o materiální zdroje, lze získat podporu z Evropské unie.
Zůstaneme-li ale víc při zemi, lidé, kteří přijíždějí z přífrontových oblastí, potřebují nejprve ty nejzákladnější věci a o obecnějších otázkách se jim moc přemýšlet nechce. Potřeby, výzvy a situace se prostě liší, ale v zásadě bych řekla, že romská občanská společnost na Ukrajině se ukazuje v celkem pozitivním světle, a to i v porovnání s jinými evropskými zeměmi.
Při četbě vaší knihy mě zarazil rozpor mezi tím, že pro Romy je charakteristický patriarchální a v jistém smyslu velmi konzervativní způsob života, přitom se však mezi nimi vyskytují nejrůznější sociální nešvary, rodiny se rozpadají a mnoho dětí vyrůstá bez jednoho z rodičů. Čím si to vysvětlujete?
Připravuju teď videoprojekt na sociální téma a v souvislosti s tím jsem se zabývala i romským feministickým hnutím – hovořili jsme o tom, zda vůbec existuje a jak vypadá. Je to vlastně trochu překvapivý fenomén, protože navzdory tomu, že romská společnost je patriarchální, znám hodně romských lídryň, žen, které jsou aktivní ve veřejném prostoru a zapojují se do života komunity. Když jsem se jich zeptala, zda je podle nich romská společnost opravdu patriarchální, nebo zda mají romské ženy svůj hlas a právo volby, ukázalo se, že je to pro ně otázka, na niž nemají jednoznačnou odpověď. Hovoříme-li o současnosti, romské ženy fungují opravdu všestranně: uchovávají tradice, včetně konkrétních pravidel oblékání, chování a všeho ostatního, přitom se ale veřejně angažují, mohou získat vzdělání, což kdysi bylo neakceptovatelné, a mohou také třeba vyjet do zahraničí a představovat tam svou komunitu. To ovšem hovoříme o angažovaných kruzích a jejich představitelkách.
Jedním z tradičních romských řemesel byla hudba. Jsou dnes na Ukrajině populární romští hudebníci?
To je strašně zajímavé téma. Už jsme mluvili o literatuře, ale Romové vnímají sami sebe jako národ nikoliv prostřednictvím literatury, ale hudby. Romská kultura je ústní, nikoliv písemná. Hudba je pro Romy klíčová, protože jim zajišťuje pozornost okolního světa. Pro mě byl opravdovým objevem romský jazz. Jeho představitelem je například francouzský muzikant Django Reinhardt, já jsem ale o jeho romském původu dlouho nevěděla. Když jsem postupně romský jazz poznávala – já totiž jazz miluju –, uvědomila jsem si, že je to hudba, která se utvářela díky různým příměsím a vlivům, zajímavé ale je, že průkopníky této hudby u nás byli často právě Romové, že romský jazz vznikal ve stejně okrajových komunitách jako jazz původní. Na Zakarpatí existuje skupina Pap Jazz Quartet, která před začátkem války objížděla hudební festivaly na Ukrajině i v zahraničí.
Vždycky jsem také měla ráda punkovou skupinu Gogol Bordello, ale dlouho jsem nevěděla, že její frontman Eugene Hütz je romského původu. Během jednoho ze svých koncertů v USA, už po ruském vpádu na Ukrajinu, rozvinul romskou i ukrajinskou vlajku, to bylo silné vyjádření podpory.
O tradiční romské hudbě jsem slyšela vyprávět místní Romy během etnografické expedice v severním podhůří Karpat. Vzpomínali, že na svatbách prý vždycky nejlépe hráli Cikáni a Židé. Tamější svatební hudba – bylo to někde mezi Kutami a Kosivem – představovala velice pozoruhodnou směsici klezmerské, romské, a dokonce i huculské hudby. Také „ruska Roma“ tradičně hráli na svatbách a hostinách, většinou u bohatých lidí, i když měli trochu jiný repertoár, různé balady a podobně, což nás zase přivádí k tomu, že se romská kultura utvářela pod vlivem různých národů, mezi nimiž Romové žili.
Jeva Rajska (nar. 1991; vlastním jménem Marianna Maksymova) je ukrajinská novinářka, reportérka, organizátorka kulturního života a fotografka. Narodila se v západoukrajinské Drohobyči, kde také vystudovala romanistiku a dodnes tam žije. Podílela se na organizaci mnoha uměleckých festivalů, kromě jiného koordinovala Měsíc autorského čtení ve Lvově. Soustavně zachycuje osudy ukrajinských Romů. Vydala sbírků esejů Pivtora neba (Půldruhého nebe, 2017) a knihu reportáží o ukrajinských Romech Bachtalo. Istoriji ukrajinskych Romiv (Bachtalo. Příběhy ukrajinských Romů, 2025).