Jedním z konstantních předpokladů starší filmové teorie byla dominance obrazu nad zvukem. Teprve v posledních desetiletích se zvukové složce filmů dostalo adekvátní pozornosti badatelů. Ukazuje se dokonce, že jde o jednu z nejobtížněji analyzovatelných součástí kinematografie. Pokud však zvuk představuje teoretickou výzvu, filmová hudba je v lecčems ještě ošemetnější. Například klasická učebnice Umění filmu (Film Art, 1979; česky 2011, recenze v A2 č. 20/2012) od Davida Bordwella a Kristin Thompsonové samostatnou kapitolu o hudbě na rozdíl od kapitoly věnované zvuku neobsahuje.

Filmová hudba je totiž oproti ostatním formálním filmovým prostředkům původně samostatným uměleckým druhem, což s sebou nese hned několikerou potíž. Praktickým problémem je už fakt, že k zasvěcenému pojednání o filmové hudbě je zapotřebí, aby měl jeho autor hned dvojí uměnovědné vzdělání.

Dějiny filmové hudby od Mervyna Cooka platí za jeden z nejkomplexnějších úvodů do dané problematiky a je nepochybně dobře, že se nakladatelství AMU a Casablanca po základních příručkách o filmových dějinách a teorii rozhodla vydat právě publikaci věnovanou hudbě. Právě díky jejímu zvláštnímu postavení v rámci kinematografických postupů se totiž mezi řádky odhalují i podnětné detaily o fungování kinematografie jako takové. Kniha je sice koncipována především jako přehledová příručka pro studenty, filmové vědce a vážnější zájemce o studium filmu, ale její velká síla tkví především v detailech.

Nenápadný zachránce

Byť jde v první řadě o historicky zaměřenou publikaci bez velkých teoretických ambic, i při studiu dějin vyvstávají leckteré otázky mezi řádky. Kniha chronologicky představuje vývoj trendů v hollywoodské kinematografii a do výkladu vkládá kapitoly věnované jednotlivým zemím i epizody zaměřené na určité filmové žánry či na určité druhy hudby. Výhodou tohoto typu výkladu je, že stejné nebo podobné problémy nahlíží z různých úhlů pohledu a postihuje ambivalentní pozici, s níž se filmová hudba musela potýkat. Cooke umí propojit odborný muzikologický jazyk se čtivým stylem. Neváhá zajít k historkám ze zákulisí, které ale často používá jako ilustrace k podstatným postřehům. Díky jeho knize si čtenář kromě osvojení historického minima uvědomí i rozmanité funkce filmové hudby a může uvažovat i o pozici skladatele.

Především na dějinách hollywoodské hudby je vidět, že skladatel je na jedné straně tím posledním, kdo přistupuje k výrobě daného filmu, a jeho práce je často nemilosrdně zpracována režiséry a producenty. Na straně druhé se ovšem často nachází v pozici zachránce, který má hudbou vylepšit, co se na place a ve střižně nepovedlo. Hudba v době klasického Hollywoodu především ilustrovala děj či dotvářela nálady a hlavním nárokem na ni bylo, aby na sebe nepoutala pozornost (opačným případem skladatele coby svébytného auteura je v Cookově knize Bernard Herrman, proslulý hlavně spoluprací s Alfredem Hitchcockem). Pozoruhodným postřehem je, že byť se pro původní filmovou tvorbu užívá slova symfonická, jde vlastně zpravidla spíše o hudbu operní (třebaže v ní absentuje nediegetické užití zpěvu), která má kořeny ve wagnerovském romantismu. Z hlediska koncertní hudby samozřejmě filmová hudba ve většině případů pokulhává a kopíruje
desetiletí staré postupy (leitmotiv a recitativní opakování vládnou Hollywoodu dodnes, byť se rejstřík obohatil o užívání popových písní). Je však otázka, jestli lze na filmovou hudbu vůbec klást podobné nároky jako na tu koncertní.

Na konkrétních Cookových příkladech práce různých režisérů s hudební stopou vysvitne, že její kvality spočívají mnohdy v naprosto jiných ohledech než v samotné skladatelské invenci (například Godard velmi experimentálně používal poměrně obyčejný hudební doprovod). Dalším z paradoxů je fakt, že filmová hudba sice ve své podstatě většinou zaostává za trendy v hudbě koncertní, ale na druhé straně je většinové publikum v rámci zvukové stopy filmu schopno ocenit atonální a disonantní skladby, které by samostatně odmítlo.

Kniha se věnuje především Hollywoodu, ale v rámci možností poskytne celkem dobrý přehled světových trendů. Kromě poměrně vyčerpávající informační hodnoty provokuje i k otázkám ohledně statusu samotné filmové hudby, která zvláštním způsobem osciluje mezi uměním a technickou disciplínou. Na rozdíl například od kamery či střihu má vedle sebe samostatného staršího bratříčka a není lehké se dobrat toho, jak se k sobě tito sourozenci mají.

Autor je filmový publicista.

Mervyn Cooke: Dějiny filmové hudby. Přeložil David Petrů. Casablanca a Nakladatelství AMU, Praha 2012, 568 stran.