V roce 2020 se kolumbijský režisér Simón Mesa Soto ocitl v hluboké existenciální krizi. Právě natočil svůj debut Amparo, který se kvůli pandemii dlouho nemohl promítat, a přemýšlel nad tím, kolik času a sil už coby režisér, scenárista a producent investoval do nezávislé filmařiny, oboru, který v jeho zemi nemá zrovna ideální podmínky. Bydlel u matky, neměl auto a živil se jako učitel. Ale místo toho, aby se své vášně vzdal, začal chystat snímek o té nejhorší verzi sebe samého. Ve scénáři ovšem vyměnil film za poezii. Ve snímku Poeta můžeme vidět jednoho z nejpozoruhodnějších outsiderů současné kinematografie.

Neštěstí v lidské podobě

Oscar Restrepo kdysi vydal dvě sbírky, za které dostal i nějaké ceny. Po několika dekádách se ovšem spíše než psaní věnuje trpitelství a sebemrskačství. Pokud zrovna nespí na ulici s kocovinou či s exaltovaným opileckým akcentem nehovoří o poezii s falešným pocitem, že on jediný jí opravdu rozumí, bydlí u matky, zírá na portrét své ikony, básníka Josého Asuncióna Silvy, a přesvědčuje se, že svět nemá pro podobné jedince pochopení.

Snímek Poeta je hořkou, satirickou komedií, ale také nečekaně upřímným dílem, jež hovoří o poezii bez příkras a kudrlinek. Je to film podobný svému protagonistovi. Neherec Ubei­mar Rios ztvárnil Oscara jako utrpení v lidské podobě. S nápadně velkými zuby, oblečený v plandavé, neforemné košili, působí jako nešťastník, u kterého často není zřejmé, zda se směje, nebo pláče. Nejspíš proto, že leckdy jde o obojí naráz. Oscar je částečně jobovskou postavou, které se neštěstí lepí na paty jako v těch nejlepších filmech bratří Coenů, částečně člověkem, jenž jde neštěstí tvrdohlavě naproti.

„Jsi ochlasta, ale šlechetnej,“ říká mu v jedné chvíli matka. Je to výstižné. Režisér svého hrdinu neromantizuje, ale zároveň vyobrazuje kriticky i okolní svět. Když Oscarovi sestra dohodí zaměstnání na místní škole a donutí ho do něj nastoupit, ukáže se, že to nebyl dobrý nápad. Nový pedagog do sebe lije kafe s kořalkou a za posměchu třídy plamenně vykřikuje cosi o podstatě a roli poezie. Poeta se ovšem vyhýbá klišé podobných snímků. Když Oscar zjistí, že si jeho sotva patnáctiletá žačka Jurlady píše do sešitu básně doprovozené sugestivními ilustracemi, probudí se v něm touha změnit vlastní život. Mimo jiné i proto, aby našel cestu ke své dceři. Přestane pít a pokouší se žačku pocházející z velmi chudé rodiny přesvědčit, že by se s pomocí poezie mohla dostat ze své tíživé situace – i když na její pragmatické otázky nezná odpověď a sám si uvědomuje, že není pozitivním příkladem. Oscar sice přesvědčí Jurladinu rodinu i své známé z nakladatelství, že si jeho chráněnka zaslouží účast na festivalu poezie, dokonce její rodiče uplácí drobnými nákupy, brzy se ovšem dostaví rozčarování.

Umění nás spasí

I samotný režisér se pohyboval v medellínské básnické komunitě. „Je tu silná tradice, ale zároveň je cítit, že jde o uměleckou formu minulosti,“ poznamenal v jednom z rozhovorů. Poeta je tak mimo jiné ponorem do scény, která přežívá díky grantům a která rozhodně není jen domovinou osamělých snílků, ale také prospěchářským světem, plným mezigeneračního i jiného nepochopení. Příslovečné „poměřování pindíků“ tu ostatně ve scéně u pisoárů získá zcela explicitní podobu. A právě díky schopnosti mísit zoufalství s upřímností i notně sarkastickými tóny je autorova druhotina, jež obdržela cenu poroty v soutěžní sekci Un certain regard na festivalu v Cannes, jedním z největších překvapení letošního roku.

Oscar je zbabělec a lúzr, který se chová jako umanuté dítě, a snímek dělá vše, aby nebylo snadné cítit k tomuto bolestínskému alkoholikovi přílišnou empatii. Když se vyskytuje v plném baru, kamera ho zachycuje jako lidský „kůl v plotě“ – uprostřed davu, a přitom daleko od něj. Zároveň ale jde o hrdinu, který odmítá prospěchářské volby, a i když možná není dobrý básník, pokouší se – alespoň občas – čelit událostem, které se na něj řítí, bez postranních úmyslů.

Už z uštěpačného názvu třetí ze čtyř kapitol „Umění nás spasí“ je zřejmé, že poezie tu nebude vykreslená jako vznešená činnost. Oscarův úspěšný kolega je obšourník, který si stěžuje na nové časy, kdy už se ke studentkám nelze chovat jako dřív. A nelichotivě dopadají i ostatní postavy, od ředitele školy přes šéfa nakladatelství až po nizozemskou ambasadorku básnického festivalu, která před Jurlady předstírá empatii, ale zároveň se vyjevuje, že jde hlavně o to zaobalit recitování mladých talentů do současných témat, na která se snáze získávají granty.

Pozdní pokus dospět

Jurlady má zjevně talent, její jemná a úsporná pozorování světa působí výjimečně. Zároveň ji ale poezie vlastně nezajímá. Láká ji spíše líčení a lesklé barevné nehty. A tak i Oscar, umanutý vyznavač díla Josého Asuncióna Silvy, nejznámějšího kolumbijského básníka, jenž získal slávu až po smrti, nakonec pochopí, že svou žačku nemůže nutit pronikat do světa, v němž se necítí dobře. Ale to už je soukolí v podobě propagace festivalu skrze dívčin tklivý životní příběh a básnický talent příliš roztočené na to, aby organizátoři nechali dívku jít za jejími domněle přízemními sny.

Film je natočený na 16mm materiál a o svých postavách i o poezii samotné vypráví podobně hrubozrnně. Soto umí skvěle načasovat temný sardonický gag, ostatně jeho hrdina je smutným vtipem v lidské podobě. Přesto nad ním režisér nikdy neláme hůl. Nepotřebuje k tomu laciný humanismus ani velká gesta, prostě vrství jednotlivé zápletky, v nichž trpělivě sleduje pinožení většiny zúčastněných. Je to snímek, v němž vše skřípe. Dovede být ironický i citlivý – často navíc v momentech, kdy divák čeká opak.

Poeta vypráví o pozdním pokusu dospět. O muži, který je parodií sebe sama, ale také až dojemným jedincem. Podobných ambivalentních hrdinů jistě bylo v dějinách kinematografie dost. Ale Simón Mesa Soto umí svého filmového ubožáka i svět poezie vykreslit nečekaným způsobem. S přibývajícími minutami je stále zřejmější, že Poeta bude do značné míry fraškou. Zároveň však jde o intimní charakterovou studii, která mluví o vyrovnávání se s vlastními démony i uměleckými frustracemi. Spojení obou těchto poloh do soudržného, a navíc překvapivého tvaru dokazuje, že se v Kolumbii zrodil další talent latinskoamerické kinematografie. Vypráví o zemi, kde jsou literáti jako José Asunción Silva či Gabriel García Márquez na bankovkách, a kde se dá i s opilcem na ulici plamenně pohádat o tom, který z nich byl tím pravým velikánem. A přitom ukazuje poezii jako činnost, která se vám nejspíše vymstí. Což ovšem neznamená, že není důležitá.