„Lezeš politicky po romských zádech stejně jako kluci a holky z DSSS, ODS, atd.,“ napsal na podzim minulého roku vrcholový manažer Člověka v tísni jednomu z aktivistů, který ČvT veřejně kritizoval. Rázné stanovisko, které dle mého názoru vyjadřuje jádro ideologie ČvT, vytyčující hranici mezi těmi, kdo projektují do situace sociálně vyloučených lokalit své politické přesvědčení, a Člověkem v tísni, který čistě jen koná „dobro“ a poskytuje profesionální pomoc založenou na apolitickém, profesionálním přístupu sociální práce. Jak rozumět této expertní tváři, kterou si Člověk v tísni pěstuje od prvních let nového milénia? Může být „dobro“ apolitické?

Na koberečku

V ústecké čtvrti Předlice je několik desítek domů ve špatném stavu. Některé jsou na spadnutí. Nešťastná privatizace městských bytů přivedla do Předlic mafiány, bílé koně, nejasné vlastnické struktury, ale i lichváře, kteří těží z tzv. obchodu s chudobou. Nehorázné ceny nájmů, jisté peníze v podobě státních přídavků na bydlení pro chudé obyvatele, nedodržování závazků pronajímatelů vyplývajících z nájemních smluv (např. opravy domů) – to je ve zkratce předlický koloběh, vedoucí k postupné destrukci čtvrti a vystěhovávání rodin, které sice poctivě platily nájem, ale doplatily na mafiánské zákony ghetta.

Tento osud na podzim minulého roku postihl i několik romských rodin. Město Ústí nad Labem nemá systém krizového bydlení, a proto mohlo nabídnout jen nedůstojné varianty – bydlení v tělocvičně či pochybné ubytovně a rozstěhování rodin do azylových domů po celém kraji. Namísto poslušného přijímání nabízených „alternativ“ se Romové rozhodli postavit za svá práva, vzdorovat ponižujícímu zacházení, odmítnout dělení rodin a hovořit o celé situaci do médií. Politicky aktivizovaní obyvatelé ale zároveň byli klienty ústecké pobočky Člověka v tísni. A tato kombinace se stala třaskavou směsí, která „vybuchla“, když si dovolili činnost ČvT veřejně kritizovat. Přestože ČvT ve svých materiálech tvrdí, jak klíčové je pro něj pracovat s klienty v jejich přirozeném prostředí, následovalo předvolání na kobereček do kanceláře organizace. „Bylo to jako výslech. Pouštěli nám videa, ve kterých jsme říkali, že pro nás nic nedělají, a ptali se
pořád, proč takové věci říkáme,“ říká jedna z romských žen, která se rozhodla ze schůzky raději odejít. Netrvalo dlouho a ČvT s Romy rozvázal smlouvy o spolupráci – to vše v čase, kdy zbývalo jen několik dnů do uzavření ubytovny, do které byly rodiny na přechodnou dobu nastěhovány a náhradní bydlení pro ně pořád neexistovalo. Události vyvrcholily na přelomu ledna a února, kdy se rodin přijeli zastat aktivisté z iniciativy Bydlení pro všechny, kteří ubytovnu obsadili, aby zabránili vystěhování rodin na ulici.

Disciplinace klientů

Kauza v Ústí nad Labem ukázala, že politická aktivizace chudých Romů a sociální práce Člověka v tísni stojí v protikladu. Podle ČvT je profesionalizovaná sociální práce ideologicky nezatížená. Situace je ale poněkud složitější. Práci s komunitou Člověk v tísni v Česku zavrhl a místo toho se pustil do práce s jednotlivcem: snaží se ho převychovat, pozměnit jeho hodnoty, a tím ho vytáhnout z tzv. kultury chudoby a integrovat do společnosti.

Koncept kultury chudoby Oscara Lewise, který ČvT zprostředkovali plzeňští antropologové Marek Jakoubek a Tomáš Hirt, vychází z přístupu známého jako „kultura a osobnost“, jejž v první polovině 20. století rozvíjela americká antropologie (např. Margaret Meadová či Ruth Benedictová).

Lewis v padesátých a šedesátých letech, podobně jako dnes ČvT, psal o různorodých strukturálních příčinách chudoby, respektive sociálního vyloučení, jež přesahují fyzické hranice ghetta – od segregace přes nezaměstna(tel)nost, konfigurace státu až po diskriminaci. Jenže končí u pouhého konstatování existence těchto mechanismů. Do praxe potírání chudoby tyto celospolečenské, ale i specificky regionální problémy nezahrnují. Namísto toho problém chudoby individualizují a psychologizují (Lewis, ovlivněný Freudem při svých výzkumech, hojně využíval různé psychologické testy). Strukturální mechanismy sociálního vylučování jsou proměněny na psychologické dispozice vyloučených jednotlivců: ze sociálních problémů se stává problém „nepřizpůsobených“ hodnot lidí, z kriminality patologické sklony ke kriminalitě a z chudoby tzv. kultura chudoby v hlavách jedinců, kterou může „vyléčit“ terénní pracovník.

Takto vystavěná ideologie psychologizujícího individualismu umožňuje Člověku v tísni převychovávat, individualizovat, disciplinovat a patologizovat jedince, proměňovat jejich hodnoty („vést k samostatnosti či k strukturovanému přístupu k věcem“), nutit je, aby se více snažili, ale i kultivovat náklonnost konkrétních státních úředníků či politiků, svévolně obviňovat aktivisty z manipulace s chudými Romy či se elegantně vyhýbat politické aktivitě poukazující na strukturální mechanismy sociálního vylučování – a tím v posledku podporovat systémový status quo. K čemu je chudým lidem osvojená samostatnost, když strukturální omezení spojená s chudobou jim ji nedovolí uplatnit? Klíčovou roli disciplinační převýchovy v ideologii sociální práce ČvT potvrdil i sám šéf Programů sociální integrace Jan Černý (viz rozhovor na s. 20–21), když na Facebooku hodnotil boj o ústeckou ubytovnu optikou responsibilizace chudých:
„z téhle situace se [rodiny] nic pozitivního pro svůj další postup v životě a strategii vlastní zodpovědnosti nenaučili“. Vyjádřeno metaforou, již sama organizace čas od času používá: ČvT záměrně jedincům nedává ryby, místo toho se snaží naučit je základům rybolovu. – K čemu jim to ale je, když ve vodě často žádná ryba neplave a navíc se vypouští celý rybník?

Léčba nepřizpůsobivosti

Disciplinace klientů terénním pracovníkem vymezuje jejich vzájemné postavení, které shrnuje ve facebookové debatě jeden z bývalých zaměstnanců organizace: „[Klienti jsou] v submisivní roli a sociálnímu pracovníkovi to tak často vyhovuje.“ Ideologie sociální práce chápané jako „léčba“ nepřizpůsobivosti v lidech vedla k fabrikaci klienta jako pasivního objektu péče profesionálů. Má o něj být pečováno, musí poslouchat a vykazovat snahu, motivaci a proměnu sebe sama. Pro vlastní hlavu, rebelii či politickou aktivaci není místo, jak jsme se mohli přesvědčit u jednání ČvT vůči několika vzbouřeným Romům. Přístup založený na ideologii liberalismu, kultuře chudoby a disciplinační převýchově není o nic méně politický než např. přístupy, jež akcentují utváření komunity a volí cestu boje proti strukturálním mechanismům a za systémové změny. Pasivní
a pacifikační model ČvT se navíc přelévá i do explicitně politických oblastí, např. do sféry utváření občanské společnosti: když neonacisté nahlásí pochod ghettem, na místě se objeví podivné letáky vyzývající, aby lidé nevycházeli a nepokoušeli se bránit své teritorium, protože tím jen budou komplikovat práci jiným profesionálům – policii.

Jak může Člověk v tísni vydávat svoji sociální práci za nepolitickou, neideologickou pomoc jednotlivcům či rodinám? Co tím maskuje a zároveň dává nepřímo najevo? Jde o jeho mocenské až monopolní postavení, které si vybojoval v posledních dvou dekádách. Důrazem na profesionalitu, kvalifikovaně odvedenou práci, důkladné znalosti sociální politiky či práva se ČvT brzy podařilo získat dominantní postavení ve sféře grantové politiky, a to často na úkor celé řady menších a lokálních organizací či na úkor Romů, kteří stáli u zrodu Programů sociální integrace. Nejenže získal dočasnou ekonomickou, sociální či kulturní nadvládu (od dotací přes vazby na média, Českou televizi, politiky, úředníky až po znalost zákulisních a neveřejných informací či vzdělávací programy do škol), ale navíc si vydobyl i symbolickou moc, jež mu umožňuje definovat normu dobra, prezentovat vlastní ideologický diskurs jako objektivní, samozřejmý, nepolitický, neideologický,
neutrální, expertní či profesionální a ostatní skupiny v hierarchizovaném poli neziskovek těmto kritériím podřizovat (např. skrze grantové komise). Depolitizace artikulovaná jazykem neutrálnosti, profesionalizace a expertnosti je efektem i důvodem monopolního postavení.

Praskliny v dominantním diskursu

V dominantním diskursu sociálního vyloučení se pod vlivem medializovaných ústeckých událostí objevily praskliny. Otevírá se jimi prostor pro krok stranou, reflexi, nadhled, přehodnocení a debatu, ve které se mohou jako rovný s rovným potkávat jak producenti a obhájci, tak i kritici převládajícího diskursu, jak manažeři ČvT, tak aktivisté či lidé z vyloučených lokalit. Znejistění dominantní řeči vybízí k novým či jinak položeným otázkám. Některé z nich si dovolím vyjmenovat místo závěru:

Existuje v řadách ČvT (kolektivní) proces sebereflexe a evaluace vlastní činnosti a úspěšnosti jednotlivých kroků vztažený k reflexi vývoje celé společnosti? Pokud ano, jak se skutečnost nárůstu sociálně vyloučených lokalit na téměř čtyři stovky v posledních dvaceti letech promítla do případné proměny strategie jeho práce? Kde vidí ČvT společenskou budoucnost jak pro ty, které nepřevychová a mentálně nevyváže z ghetta, tak pro sociálně vyloučené lokality jako takové? Jaký vztah k místu původu nabývají jedinci, kteří se nechají převychovat? Jakým způsobem reflektuje nové přístupy v sociálních vědách, které praxi ČvT vystavěnou na vědeckých konceptech, jako je kultura chudoby, problematizují? Považuje za smysluplnou spolupráci s organizacemi, které se snaží uchopit problém z opačné strany, tj. usilují o proměnu strukturálních mechanismů generujících chudobu? A v neposlední řadě: jakou roli hraje v jeho pojetí
sociální práce s klienty tzv. romipen (romství) a hodnota důstojnosti člověka?

Autorka je sociální antropolog.