Uprostřed virové epidemie, 22. září, se v pražském DOXu odehrála pracovní konference o umělecké kritice Střed zájmu, iniciovaná Norskou asociací kritiků, organizovaná Institutem umění – Divadelním ústavem a financovaná z Norských fondů. Několik desítek pozvaných kritiků diskutovalo o stavu tuzemské kritiky a navrhovalo zlepšení. Plnohodnotné výstupy jsou v režii pořadatelů, avšak hned ze tří úvodních samostatných příspěvků lze stav kritiky, kde ji tlačí bota a co jí hrozí, odtušit.

V úvodním příspěvku měla brněnská hudební kritička Karla Hofmannová, iniciátorka předloňské brněnské konference o umělecké kritice, shrnout současnou tuzemskou situaci. Namísto toho provětrala veškerá klišé o umělecké kritice, svěřila se posluchačům se svými trudnými zkušenostmi návštěvníka koncertů, mimo jiné s nejistými akreditacemi a nedostupnými volnými vstupenkami, odvrhla teorii a vědu a představila vlastní teorii náklonností a animozit mezi kritiky, umělci a publikem, v níž umělce chápe jako děti. Nezáměrně tak nenechala nikoho na pochybách, co sužuje českou uměleckou kritiku.

Norský kritik a předseda Norské asociace kritiků Sindre Hovdenakk vykreslil temný obraz kulturního provozu v Norsku. Ekonomická krize zde brutálně zatočila s prodeji tištěných médií a nejsilnější úder zasadila kulturním rubrikám a kritice. Dlouhodobě je však pro kulturu, tradičně pojímanou v podobě hodnotových kánonů, a především pro veřejné intelektuály a kritiky daleko větším strašákem sociokulturní proměna norské společnosti. Směřování k atomistickému liberalismu, naprostému rovnostářství a zrušení veškerých hierarchií ilustruje pokrokové prohlášení tamní ministryně kultury, že časy, kdy kritici určovali, co si lidé mají myslet o umění, patří minulosti, neboť každý občan je schopen vlastního úsudku.

Maďarská divadelní kritička Natália Kovács oproti tomu líčila autoritářskou snahu Viktora Orbána o konzervativní antiliberální zvrat ve výše vykresleném vývoji na příkladu politického ovládnutí Národního divadla v Budapešti. Dosazení proorbánovského nového ředitele jde ruku v ruce s omezením grantové podpory nezávislému divadelnímu časopisu a upřednostňováním nového, provládního periodika, jež se distribuuje zdarma.

Ani norský scénář, k němuž se zdá pomalu směřovat celý západní svět, ani maďarská reakce nejsou pro kulturu a kritiku, jak je známe, příliš perspektivní. Mezi nimi vypadá absence teoretického rámce a širšího společenskovědního přesahu u některých českých kritiků­-novinářů pouze jako nepatrná bolístka. I když si sborově stýskáme na nedostatek financí a nízké honoráře, svobodná kultura a kritika existují. Máme se dobře. Možná nejlépe, co jsme se kdy měli.