Zavedeme dílny, vrátíme do osnov práci na pozemcích, znělo českým éterem v posledních týdnech. O něco tišším tónem pak zaznívalo, že to je přece hloupost, protože ruční práce, vaření nebo okopávání rostlinek je možné ve školách provozovat už teď, a dokonce je to podle rámcových výukových plánů (osnovy už jsou spíš archaismus) žádoucí. Co tedy dětem brání pěstovat si jahody a štrikovat svetry? S největší pravděpodobností je to nedostatek financí na zřízení nějaké rozumně vybavené dílny či rekultivaci školního pozemku do podoby zahrádky. Kromě toho chybějí i kantoři, kteří by takové předměty mohli vést. A podobné je to s mediální výchovou i výchovou k občanství, které podle litery zákona mají být součástí hodin už teď. Ale jak to učit? A kdo to naučí pedagogy? Chybí nám zkrátka instituce podobná tomu, čemu se v Německu říká Zentrale für Politische Bildung – úřad, který má v popisu práce rozvoj občanské společnosti (nejen) na školách. Na občanské společností je totiž třeba pracovat, jinak nám moc nepokvete.