Během každého historického výročí, které se kromě odborného zájmu těší také pozornosti médií a laické veřejnosti, vyvstává otázka po jeho interpretacích a souvislostech s aktuální situací. Ačkoli jsou události pražského jara hojně diskutovány na nejrůznějších fórech, v soudobé historiografii přespříliš uceleným způsobem zachyceny nejsou. Až na některé výjimky (například monografie Jaroslava Pažouta Mocným navzdory, 2008) není reformní hnutí „osmašedesátého“ vykládáno ani v souvislosti s děním uvnitř nové evropské levice. V polistopadové době pak jako by převažoval narativ o střetu dvou komunistických stranických křídel, odtržených od reálného dění ve společnosti, která chtěla vykročit za hranice stávajícího systému. Události XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech také doposud výrazněji reflektovány nebyly. O to cennější je vydání sjezdových dokumentů a protokolů v publikaci nazvané Tanky proti sjezdu.

V osudové atmosféře

Publikace sestává z několika částí. V úvodní studii Lukáš Cvrček s Milanem Bártou popisují okolnosti svolání a průběhu Vysočanského sjezdu, druhá část je protokolem dopoledního jednání, další pak shrnují sjezdová prohlášení, dokumenty a rezoluce k aktuální situaci, předcházejícímu vývoji i možným budoucím perspektivám a také ohlasy sjezdu. Již od počátku plánování bylo zřejmé, že půjde o vytyčení výrazně nové reformní linie, která bude spojena i se zásadní personální výměnou v rámci Ústředního výboru Komunistické strany. Sjezd byl původně naplánován na září a měl se nést v duchu polednového vývoje – jeho cílem bylo posílení reformního křídla kolem Alexandra Dubčeka. Měl tak vést k zásadním změnám na poli hospodářského vývoje a k demokratizaci společnosti i politického systému.

Okolnosti průběhu sjezdu byly nakonec velmi dramatické. Byl svolán předčasně 22. srpna, hned druhý den okupace, přípravy probíhaly v atmosféře strachu a nejistoty. Pod vedením Věnka Šilhána pak sjezd odsouhlasil odsouzení okupační intervence a požadoval její mezinárodní řešení, posléze došlo i ke zvolení nového předsednictva Ústředního výboru prostřednictvím aklamace. Po podpisu moskevských protokolů 26. srpna však byly závěry anulovány. Materiály, které se nacházejí i ve fondech ÚV KSČ, zveřejnil jako doklad snahy o vybudování demokratického socialismu v Československu po své emigraci do Itálie jeden z protagonistů sjezdu, tehdejší ředitel Československé televize Jiří Pelikán. Ten se nadále angažoval v rámci italského komunistického a později i socialistického hnutí a byl dlouholetým šéfredaktorem exilových Listů.

Autenticita socialismu

Čtení stranických protokolů se zdánlivě může jevit jako nepříliš vděčná záležitost. Z materiálů Vysočanského sjezdu však vane dobová atmosféra plná strachu, deziluzí, ale i nadějí. Ty vycházely především z vědomí legitimity a důvěry ze strany československých občanů. Během rokování se přitom spekulovalo i o osudech zadržených členů předsednictva strany v čele s Dubčekem a důrazně se volalo po jejich propuštění. Stejně tak jsou protokoly svědectvím o osobní statečnosti mnoha delegátů, kteří se vůči okupaci dokázali jednoznačně vymezit, a měli tak výrazný podíl na tom, že nevznikla dělnicko­-rolnická vláda v čele s kolaboranty Vasilem Biľakem a Aloisem Indrou. V textech jsou však zaznamenány i zdrženlivější a opatrnější soudy těch, kteří se zdráhali přistoupit k radikálním rezolucím. Materiály zachycující debaty o jednotlivých navržených členech Ústředního výboru pak ukazují, že se sjezdu nevyhnuly ani politikaření a osobní rozmíšky.

Nejpodnětnější částí protokolů jsou programové vize, které byly během sjezdu odsouhlaseny. Představují inspirativní a sebekritické hodnocení dosavadní cesty k socialismu, do značné míry jsou i rezultátem předcházejících společenských diskusí. Podnětné jsou i historické exkursy jednotlivých dokumentů, které konstruovaly historickou návaznost Vysočanského sjezdu na Šmeralovu politiku dvacátých let nebo poválečný pokus o československou cestu k socialismu. Tuto specifickou představu socialismu, který se měl opírat o ideje humanity, později popisoval v pamětech Mráz přichází z Kremlu (1978 v zahraničí, 1990 v Československu) protagonista pražského jara Zdeněk Mlynář. Lze však konstatovat, že v případě reformního křídla se jednalo spíše o pozdější autoprojekci. V případě Vysočanského sjezdu, jenž probíhal pod tlakem a v ohrožení, však paradoxně došlo k formulaci nejradikálnějších požadavků demokratického socialismu.

Tento program se dotýkal tří hlavních oblastí společenského života. Zároveň měl deklaračně vést ke sjednocení a překonání animozit mezi různými společenskými vrstvami, především dělnictvem, rolníky a inteligencí. V ekonomické linii šlo v zásadě o implantaci hospodářské reformy Oty Šika. Ta měla vést na jedné straně k upuštění od direktivního plánování a většímu osamostatnění podniků, na straně druhé však i zakládala principy dělnické samosprávy. Stejně tak byl proklamován přechod od extenzivního hospodaření k intenzivnímu. Byly připomínány odkazy na spisy raného Marxe a vize socialismu vedoucího k rozvinutí lidské potenciality v různých ohledech. Stejně tak zaznívaly požadavky na demokratizaci stranického systému a hovořilo se i o nutnosti vyrovnat se s nezákonnostmi předcházejících let. Mělo také dojít k vytvoření československé federace, která by revokovala předcházející národnostní asymetrii. V tomto směru závěry Vysočanského sjezdu výrazně překračovaly hranice sovětského socialismu a blížily se jugoslávskému modelu nebo programům eurokomunistických stran na Západě.

Odkaz Vysočan

Otázkou zůstává, jakou roli hraje Vysočanský sjezd v současné historické paměti. Domnívám se, že jeho dědictví leží v různých názorových proudech, označovaných někdy jako nová levice, která měla kořeny i v reformním a protestním hnutí v šedesátých letech na Západě. Pro současnou levici může představovat inspiraci ve své radikalitě i odvaze věnovat se zásadním společenským a filosofickým otázkám. Velkou pozornost totiž sjezd věnoval otázkám vědecko­-technické revoluce a jejím dopadům, ve srovnání se soudobými trendy kritického myšlení však na budoucí technologický vývoj pohlížel s větším optimismem. Kontext Vysočanského sjezdu zůstává uzavřen do velmi specifického, leč nesmírně přitažlivého ovzduší konce šedesátých let, v němž sice už nastupovala všeobecná deziluze, ale zbytky naděje byly stále ještě patrné.

Autor je historik.