„Byly to rachejtle,“ shodujeme se, když ráno probíráme strašidelné výbuchy, které v noci probudily celý barák. Pouliční nepokoje vypukly ve Francii poté, co byl 27. června na pařížském předměstí Nanterre při silniční kontrole policistou zastřelen sedmnáctiletý Nahel Merzouk. Pyrotechnika je jedním z prostředků, které se používají při střetech s policií. Protestující také zapalují auta, popelnice i bankomaty, rozbíjejí výlohy a rabují obchody. A nejedná se jen o aglomeraci Paříže, vře to i v Marseille, Lyonu, Grenoblu a mnoha dalších městech. Cílem útoků jsou státní instituce, především radnice a policejní stanice, ale také knihovny, kina, divadla, zdravotnická zařízení nebo depa. Sociální média jsou plná videí z nočních výtržností. Strategie je jasná: zachytit akci, rychle se pochlubit kořistí – třeba policejní uniformou nebo portrétem prezidenta Macrona z místní radnice – a čau. Průměrný věk protestujících je sedmnáct let, a tak hlava státu apeluje na rodiče, aby svým dětem domluvili. „Přesně takhle to začalo v roce 2005,“ tvrdí moje sousedka Flora, podle níž násilné protesty nahrávají extrémní pravici. Francouzská společnost je popletená, což potvrzuje i veřejná sbírka, kterou pro rodinu policisty obviněného z úmyslného zabití uspořádal Jean Messiha, bývalý spolupracovník ultrapravicových prezidentských kandidátů Marine Le Pen a Érica Zemmoura. Necelý týden od Merzoukovy smrti vybraná částka překročila milion eur.