Doktoři a doktorky stávkují proti tomu, aby se legalizovaly čtyřiadvacetihodinové (i delší!) služby v nemocnicích. Poslouchám příběhy svých kamarádů, kteří s idealismem vystudovali lékařskou fakultu, aby mohli pomáhat lidem, pak nastoupili do mašinérie špitálů a léta za směšné peníze vykonávali tu nejhorší práci. Když se jim začaly rozpadat vztahy, idealismus je přešel, zcyničtěli, začali být protivní k pacientům a někteří medicínu opustili. A já se jim nedivím. Sám bych nechtěl, aby mne diagnostikoval, nebo dokonce operoval někdo, kdo čtyřiadvacet hodin nespal, protože dobře vím, jak vypadám, jak mi to myslí a jak „bystré“ mám reakce po probděné noci. Kromě úprav zákoníku práce, které se teď řeší v parlamentu, jsem ale v úžasu i nad tím, že české nemocnice až na pár výjimek svým lékařům nenabízejí supervizi, tedy podpůrnou činnost, která zaměstnancům pomáhá překonávat složité situace v profesním i osobním životě. Tento mechanismus se už roky úspěšně prosazuje v sociální práci, která je taky extrémně náročná, energeticky i lidsky. Jde vlastně o jakousi skupinovou psychoterapii – supervizor stojí stranou pracovního kolektivu, naslouchá mu, pomáhá identifikovat problémy, snaží se hledat řešení a odhalovat počínající vyhoření. Supervize se už dávno stala nezbytnou všude tam, kde se pracuje s feťáky, problémovými dětmi či umírajícími v hospicích. Lékaři a lékařky, co se denně potkávají se smrtí, náročnými reakcemi pacientů i jejich příbuzných a potýkají se s nadřízenými i kolabujícím systémem, zatím podléhají frustraci, stávají se z nich nefunkční partneři a partnerky či rozvedení rodiče a „spravují“ se alkoholem a dalšími látkami. Když jsem se probíral databázemi uniklých hesel z českých e­-mailů, nejoblíbenější heslo ke schránkám nemocničních lékařů bylo „Neurol“. Ty, kteří by měli pečovat o lidské zdraví, nutí český systém žít brutálně nezdravě. Proč, proboha, nemají aspoň tu supervizi? Každý streetworker, který vyměňuje stříkačky před hlavním nádražím, ji má.