Když v září před dvěma roky italská strana Bratři Itálie vyhrála volby, nikdo nevěděl, co od budoucí vlády očekávat. Předsedkyně strany Giorgia Meloni na náměstích během předvolební kampaně hřímala proti etnickému vytlačování Italů a proti levici, která údajně zradila zájmy vlasti v Bruselu. Podobně se vyjadřoval i další z členů pravicové koalice, generální tajemník Ligy Matteo Salvini. A třetím společníkem v novém kabinetu byl Silvio Berlusconi. V parlamentních volbách 2022 totiž nezaznamenala úspěch jen strana vedená Giorgií Meloni, která se pár týdnů poté stala premiérkou. Jak zdůrazňují představitelé této strany, uspěla pravice – čímž se myslí italská krajní pravice založená na postfašismu. Vítěznou politickou silou se stalo uskupení, jež založili nostalgici po éře fašismu, kteří byli po mnoho desetiletí v politické izolaci. Ukazuje se na tom mimo jiné i to, jak od devadesátých let v Itálii oslabovaly mechanismy demokratické kontroly.

Věčný Mussoliniho plamen

Bratři Itálie nikdy nepřetrhali své historické vazby na Italské sociální hnutí (MSI), které v poválečné Itálii sdružovalo bývalé fašistické funkcionáře, a ty, kterým se stýskalo po diktatuře Benita Mussoliniho. Dlouholetým vůdcem strany byl Giorgio Almirante, tajemník režimního antisemitského časopisu Na obranu rasy a vedoucí kabinetu ministerstva propagandy v době Italské sociální republiky, fašistického loutkového státu vzniklého po vylodění spojenců na jihu Itálie v roce 1943. Bratři Itálie své vazby na MSI nejenže nepopírají, ale zdůrazňují svým znakem, na němž najdeme „trojbarevný věčný plamen nad Mussoliniho hrobem“. Samotná Meloni, která je v politice od začátku devadesátých let, stihla ještě projít mládežnickou organizací MSI. V ní ostatně působili skoro všichni vedoucí funkcionáři Bratrů Itálie. Svéráznou iniciativu vyvíjejí i regionální politici strany, kteří se soustavně snaží pojmenovávat ulice italských měst právě po Giorgiu Almirantem.

Bratři Itálie mají tedy na Italské sociální hnutí dokonce silnější vazbu než Národní aliance, která v roce 1995 vznikla přímou transformací MSI. Lídr Národní aliance Gianfranco Fini se totiž k velké nelibosti mnohých spolustraníků snažil stranu transformovat v konzervativní organizaci a nakonec se pokusil své postfašisty – kteří podobně jako současný předseda senátu Ignazio La Russa chovají sympatie k Mussolinimu a doma si vystavují jeho bysty – rozpustit v hédonistickém kapitalismu spojením se stranou Silvia Berlusconiho. Tento experiment však v roce 2012 zkrachoval a postfašisté se najednou ocitli na křižovatce. Následovat Finiho, který mezitím založil stranu spíše liberálního střihu, nechtěli, Berlusconi by je ve své straně Forza Italia pohltil, a tak Meloni a spol. v prosinci 2012 založili Bratry Itálie. Ti od začátku sázeli na identitární postfašistický elektorát, čemuž v prvních letech existence strany odpovídaly i preference v rozmezí dvou až pěti procent.

Delegovat extremismus

Meloni ráda připomíná, že její frakce je u vlády poprvé. To ovšem není pravda. Z politické izolace italské postfašisty vytáhl už Berlusconi, když se spojil s Národní aliancí, a samotná Meloni byla v jedné z jeho vlád. Tento „výpadek paměti“ je v něčem příznačný – jako by vytvářel přímé historické spojení mezi MSI a Bratry Itálie a vytěsnil Finiho experiment s přeměnou pohrobků fašistů v konzervativce britského střihu. Současná italská premiérka má vůbec problémy s pamětí. K fašismu se nerada vyjadřuje a téma odbývá s tím, že její strana je proti všem totalitním režimům. Sama přitom dobře ví, že mnozí členové její strany fašismus jako totalitní zřízení nevnímají. Za totalitní považují jen Sovětský svaz a někteří osvícenější jedinci i hitlerovské Německo.

Po vstupu do vlády Meloni upozadila identitární témata a snaží se vystupovat jako lídryně konzervativního střihu. Jak ale poukazuje politoložka Marta Lorimer z London School of Economics, Meloni „delegovala extremismus na jiné členy strany“. Premiérčin švagr, ministr zemědělství Francesco Lollobrigida tak podporuje italský gastronomický nacionalismus, ačkoliv tamní zemědělství stojí na stovkách tisíc imigrantů, kteří často pracují v takřka otrockých podmínkách. Jiní poslanci vládnoucí strany zase oblažují parlament třeba návrhem zákazu používání cizojazyčných výrazů v dokumentech veřejné správy. Od tohoto politického folklóru se Meloni nedistancuje, ačkoliv podle mnohých komentátorů takové kroky zesměšňují vládní politiku. Premiérka nicméně dobře ví, že podobné návrhy jí udržují přízeň postfašistického elektorátu. A příznivci postfašismu zase musí skousnout, že její vláda není tak radikální, jak slibovala.

To se týká především vztahů s Evropskou unií. Meloni nejen nezatočila s byrokraty v Bruselu, ale bez mrknutí oka schválila nová rozpočtová pravidla, která jsou prakticky stejná jako ta před covidovou pandemií, vůči nimž se tak silně vymezovala. A nekoná se ani tažení proti nadnárodnímu kapitálu či bankám, jimž vláda připravila možnost, jak se vyhnout dani z nadměrných zisků.

Vláda silného

Postfašistická pravice se umírněné levici dlouho posmívala, že se už nezajímá o dělníky, ale jen o gender a migranty (kteří ovšem dnes tvoří značnou část dělnické třídy). Nyní se ale sama ocitla v podobné situaci. Globální a liberální kapitalismus zpochybnit nechce, takže jí zbývají jen „kulturní války“, které však mají tvrdé materiální dopady na život žen, migrantů nebo LGBTQ+ lidí. Meloni, která Italům krátce po svém vítězství slíbila, že budou na svou zemi znovu hrdí, ne že se jim povede lépe nebo že klesne chudoba, zdůrazňuje své mateřství a doufá, že nepříznivý demografický trend zvrátí daňovými výhodami na děti, aniž by ji zajímalo pracovní a životní naplnění žen. Podobně problém s migrací maskuje prostřednictvím táborů v Albánii a potíráním organizací, které se podílejí na záchraně uprchlíků na moři. A otázku duhových rodin „vyřešila“ jednoduše tím, že nemohou zapsat děti na matrice.

Své postfašistické kořeny Meloni ukazuje i ve vztahu k parlamentní demokracii. Ve straně sice už nemá členy, kteří by rádi zavedli obdobu řecké plukovnické diktatury ze sedmdesátých let, od MSI však stávající premiérka přebrala plán transformace italské parlamentní demokracie v systém, kdy jen s malými a nedokonalými protiváhami vládne silný jedinec. K tomu směřuje ústavní reforma i přímá volba premiéra, kterou se bude snažit prosadit. Ostatně podle Bratrů Itálie by voliči měli odevzdat hlas a pak pět let mlčet. Nikoliv náhodou bylo jedním z prvních opatření, jež chtěla současná vláda zavést, zvýšení sankcí za pořádání tanečních rave parties. Zákon byl přitom napsán tak, aby se dal použít i na politické demonstrace a stávky. Meloni má také krajně problematický vztah s tiskem: veřejnoprávní média obsadila svými příznivci, dlouhodobě se vyhýbá tiskovým konferencím a rozhovory dává jen spřízněným redakcím.

Mnozí komentátoři se domnívají, že se italská premiérka změnila v běžnou konzervativní političku. Její postfašistické kořeny jsou však stále dobře patrné, ovlivňují její pohled na svět a její rozhodnutí. Ostatně i skutečnost, že se nezbavila spolustraníků, kteří svým operetním nacionalismem vzbuzují u velké části společnosti posměch, dobře ukazuje, že Meloni se svých politických kořenů vzdát nechce – a možná ani nemůže.

Autor je spolupracovník redakce.