Klimatická krize je bezesporu nejvýznamnějším aktuálním problémem lidstva. Není divu, že v nás vzbuzuje vypjaté emoce a že v debatách o ní padají morální argumenty. Občas to ale zakrývá praktické stránky věci. Varovat před katastrofou je jistě správné, ale neměli bychom se na ni současně začít i připravovat?

Po vypuknutí studené války začaly sílit obavy z jaderného konfliktu. Politici i veřejnost se obávali, že se soupeřící velmoci navzájem zničí. Tehdy se formovala sdílená představa, že atomová válka by znamenala konec lidstva a že je jí za každou cenu nutné zabránit.

Byla to správná, morální a relativně odůvodněná myšlenka, která však měla zásadní nedostatek – její představa budoucnosti končila okamžikem nukleární apokalypsy, za kterým už bylo jen temno. Na začátku šedesátých let ale americký futurolog a systémový teoretik Herman Kahn v knize Přemýšlení nad nemyslitelným (1962, česky 1966) nabídl jiný přístup.

Upozornil, že jaderná válka je sice děsivá, ale reálná možnost. Pokud se bráníme tomu představit si ji v bližších detailech a upínáme se na myšlenku, že se to nikdy nesmí stát, škodíme jen sami sobě. Prozíravější je podle něho zvažovat všechny možné varianty. Začal tak mapovat kontury potenciálního konfliktu a mimo jiné došel k tomu, že by nukleární konfrontace nejspíš různými cestami gradovala a zase deeskalovala a že okamžité vzájemné zničení by bylo jedním z méně pravděpodobných scénářů.

Tehdejší míroví aktivisté Kahna odsoudili jako psychopatického militaristu a Stanley Kubrick jej využil jako jeden z předobrazů pro titulního hrdinu svého filmu Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964), ale na jeho ústřední myšlence nic odsouzeníhodného nebylo. Nerozporoval, že bychom se měli všemi silami snažit konfliktu předejít, ale tvrdil, že zároveň bychom měli být připraveni na všechno.

Podobný paradox je nyní cítit v médiích a ve veřejné debatě o klimatické krizi. Není vyloučeno, že se míru oteplování bohužel nepodaří udržet pod 2 °C a nakonec vystoupá k výrazně vyšším hodnotám. Tato varian­ta bývá doprovázena konstatováním, že mnohé oblasti na Zemi se stanou neobyvatelnými, spustí se kaskáda katastrofických jevů, zemřou stamiliony či miliardy lidí a skončí lidská civilizace v podobě, jakou jsme znali.

Je jasné, že se této možnosti musíme snažit za každou cenu vyhnout. Pokud ji začneme podrobněji analyzovat, působí to na první pohled jaksi nemorálně a defétisticky, ale opak je pravda. Rozhodně by to nevedlo k rezignaci (je to tak šílená představa, že se jí normální člověk těžko poddá bez boje) a v případě, že by došlo k nejhoršímu, může taková analýza zabránit dalším škodám.

Současné populární představy klimatické apokalypsy se redukují buď na vágní dystopické scény jako ze Šíleného Maxe, anebo na neméně nerealistickou představu, že nás zachrání technologie. Prozíravější by ovšem bylo diskutovat a vypracovávat konkrétní strategie, jak zajistit odolnost a fungování státu a společnosti i v těch nejhorších podmínkách. Nevylučuje se to s neustávajícím bojem za snižování emisí a zelenou transformaci, naopak jde o jeho logický doplněk. A nejen výsledek amerických prezidentských voleb ukazuje, že s tvorbou možných plánů a strategií jsme měli začít už dávno.