Komiksový soubor Činžák (Tenement, 2024) je samostatný příběh, ale zároveň se prezentuje jako součást mnohem rozsáhlejšího projektu Mýtus Sadu kostí, za nímž stojí výtvarník Andrea Sorrentino a slavný autor Jeff Lemire. Mýtus Sadu kostí má být propracovaná a vrstevnatá hororová mytologie, kterou oba autoři chtějí postupně odkrývat v cyklu samostatných příběhů ze sdíleného světa. Činžák je z nich zatím nejrozsáhlejší a nechává nás nahlédnout do temného zásvětí doslova biblických rozměrů, které Sorrentino dokáže podat uhrančivě monumentálním výtvarným stylem. Mezi Lemireovy nejsilnější scénáře ovšem žádný z příběhů ze Sadu kostí nepatří – ale i proto je tento cyklus pozoruhodný. Je to totiž vratce vybalancovaný plod spolupráce dvou základních složek komiksu, které spolu často vzájemně bojují o dominanci: kresby a scénáře.

Tajemství Černé stodoly

Jeff Lemire je i u nás dobře známá komiksová kapacita, ať už díky autorským knihám o hokejistech na kanadském zapadákově jako Essex County, podvratným superhrdinským sériím typu Černé palice nebo klasickým „marvelovkám“ jako Thanos se vrací. Hyperproduktivní kanadský tvůrce, který ovšem už dávno pronikl do amerického mainstreamu, se ale věnuje také hororovému komiksu. Kromě slibně rozjeté, avšak příliš rychle ukončené duchařské série Royal City, připomínající některé polohy tvorby Stephena Kinga, do tohoto žánru patří i jeden z Lemireových nejuznávanějších komiksů z posledních let. Série Gideon Falls vypráví o několika postavách, které poblíž titulního města spatřily tajemnou černou stodolu, v níž přebývá jakési nadpřirozené zlo a která je spojená s řadou vražd a zmizení v uplynulých dekádách. Gideon Falls je vynikající detektivní horor, v němž můžeme vidět vlivy Davida Lynche, ale který má zároveň svébytný styl, mimo jiné právě i díky výtvarné stránce od Andrey Sorrentina. Sorrentino je sice Ital, nicméně je součástí amerického komiksového průmyslu a s Lemirem už dříve spolupracoval na několika superhrdinských sériích.

Lemire a Sorrentino na Gideon Falls pracovali jako autorský tandem, přičemž oba mluvili jak do kresby, tak do scénáře. V tomto komiksu stejně jako v dílech ze série Sad kostí dokonce není Lemire uveden jako scenárista a Sorrentino jako kreslíř, ale oba tu figurují jako spoluautoři, u nichž není specifikováno, kdo měl jakou funkci. V případě Gideon Falls je tato spolupráce rozhodně ku prospěchu věci. Jedním z nejpůsobivějších aspektů série jsou totiž pasáže odehrávající se uvnitř Černé stodoly, kde dochází k rozpadu běžných časoprostorových vztahů, což komiks dokáže reprezentovat prostřednictvím neobvykle rozestavěných panelů na dvoustránce. Mýtus Sadu kostí vlastně z Gideon Falls přebírá princip dvou světů, toho našeho na jedné straně a jakéhosi jeho temného „nevědomí“, kde číhají příšery, na straně druhé. Z dosud vydaných komiksů z tohoto univerza s Činžákem v čele je ale vidět, že Sad kostí je opravdu spíš svět než příběh.

Říše ruin a monster

Ze zatím vydaných komiksů jsme měli možnost zahlédnout jen obrysy Sadu kostí. V krátkých komiksových povídkách The Bone Orchard Mythos Prelude (Předehra k Mýtu Sadu kostí, 2022) a The Passageway (Průchod, 2022) i v rozsáhlejší minisérii The Ten Thousand Black Feathers (Deset tisíc černých per, 2023) jsme sledovali příběhy postav, které se dostaly do blízkosti tajuplného odvráceného světa a byly jím pohlceny dřív, než měly možnost se o něm dozvědět cokoli bližšího. Opakují se tu stejné motivy a vizuální prvky – přízračné postavy v maskách, temné tunely vedoucí do jiných světů, idea, že po smrti nás čeká temnota a uvnitř číhá i cosi živoucího a děsivého… Činžák je vlastně první komiks, kde se do Sadu kostí naplno ponoříme.

Jeho příběh vypráví o sedmi obyvatelích různých bytů v témže domě, kde nedávno zemřel jeden z nájemníků, s nímž se pojí jakési nadpřirozené úkazy. V samotném činžáku ale strávíme jen prvních několik sešitů celé série, po nichž se postavy přesunou do mytického Sadu kostí. Druhou polovinu komiksu pak zabírá především prozkoumávání tohoto magického časoprostoru. Princip, na němž je příběh vystavěn, by mohl připomínat romány Clivea Barkera. I v nich se postavy přesouvají z našeho světa do fantaskních říší, kde se prvky fantasy prolínají s hororem. V případě Činžáku ale vyprávění působí do velké míry jen jako průvodce po univerzu, které Le­­mire a Sorrentino vybudovali. To je velký rozdíl oproti sérii Gideon Falls, která spíš vyprávěla o fascinaci tím, že vůbec existuje nějaký cizí svět, a o obavách z toho, co se v něm skrývá, než že by nás jím jen provázela.

Lemireova a Sorrentinova eklektická post­moderní mytologie navíc rozhodně není novátorská. Oba autoři přiznávají volnou inspiraci Lovecraftem, ale z jejich světa je spíš cítit vliv zmíněného Barkera, který si v sérii Hellraiser či v komiksu The Next Testament také hraje s převlékáním starých mýtů včetně křesťanství do hávu urbánního gotického hororu. Působivější než samotná mytologie je tu její výtvarné ztvárnění. Sorrentino tu má dostatek prostoru k rozkreslování labyrintických escherovských scenerií, monumentálních ruin a roztodivných monster. Sad kostí pokračuje ve stejném výtvarném stylu, který byl po­­užit už v Gideon Falls. Základní kresebná linka pracuje s vysokým kontrastem a rozsáhlejšími černými plochami. Kontrastní je rovněž barevnost založená na sytých barvách, jimž kromě černé dominuje i rudá. Delirické vyprávění navíc Sorrentinovi umožňuje kreativně upravovat také fázování a používání komiksových panelů. V Gideon Falls i Sadu kostí se často objevují kruhové panely či roztříštěné kompozice políček na dvoustránce. Kresba a fázování může v některých ohledech upomenout na Richarda Corbena nebo i Davea McKeana, barevná paleta zase dává vzpomenout na klasiky italského filmového hororu Maria Bavu a Daria Argenta.

Prvotní okouzlení

Činžák přesto nepatří vyloženě mezi komiksy, u nichž by byl scénář podružný. Spíš jsme tu svědky jakési přetahované o pozornost. Scénář se snaží výtvarnou imaginaci ukotvit a zarámovat do vyprávění, kde jde v posledku o lidské postavy a jejich osudy, případně o fikční mytologii, v níž ale panuje určitý řád a specifický genius loci. Fantasmagorické obrazy ale mají tendenci přetékat přes tyto hranice, předkládat nám výjevy, pro něž v textu není žádná opora. To by samo o sobě nemuselo být negativum – řada skvělých komiksů od výtvarníků jako Moebius, Geoff Darrow či zmíněný McKean je postavená na podobném principu. V případě Činžáku však nelze říct, že by se výtvarníkům podařilo povýšit průměrný příběh na mistrovské dílo. Lemire se Sorrentinem jako by neustále váhali, jestli chtějí spíš vyprávět, nebo ukazovat, a napětí zůstává až do konce nedořešené.

Zároveň dílo představuje mezník ve vývoji celého Mýtu Sadu kostí. Zatímco první krátké příběhy si vystačily s náznaky a základními atributy, Činžák jako by nám otevřel dveře a ukázal spoustu divů, kterým ale pořád tak docela nerozumíme. Toto prvotní okouzlení se ale s obsáhlým desetisešitovým příběhem postupně vyčerpává. Bude určitě pozoruhodné sledovat, jak se dynamika scénáře a kresby rozvine v dalších titulech, které už by nám měly začít podstatu Sadu kostí konkrétněji vysvětlovat.

Autor je publicista.

Jeff Lemire, Andrea Sorrentino: Činžák. Přeložil Richard Klíčník. Argo, Praha 2024, 328 stran.