Karel Milota čelil podobnému osudu jako velká část československých intelektuálů vstupujících do dospělosti v padesátých letech: ke studiu na vysoké škole se dostal až jako zaměstnanec Střediska pro rozvoj silnic a dálnic, drobné texty vydával časopisecky, ale publikace delšího prozaického celku se dočkal teprve na počátku osmdesátých let. Na vydávání textů bez cenzurních zásahů pak musel počkat málem dalších deset let. Zemřel v roce 2002 a až po dalších více než dvaceti letech vyšla jeho literární pozůstalost pod názvem Hora. Pro nakladatelství Fra ji edičně připravila nedávno zesnulá Milotova partnerka Daniela Hodrová. Ta texty seřadila podle přibližné doby jejich vzniku, do Hory navíc podle vlastního doslovu zasáhla redaktorsky. Přípravou této knihy nejenže složila hold svému manželovi, ale také prohloubila vlastní chápání románu jako věčné oscilace mezi realitou a fikcí.

Svazek shrnující literární odkaz Karla Mi­­loty se skládá z několika částí a ­obsahuje dosud nepublikované prózy a ­fragmenty. Nejrozsáhlejším celkem knihy je titulní ro­­mán Hora, jejž organicky doplňuje povídka s názvem Pohřeb. Závěrečnou část publikace tvoří zlomky románu Moller, kde se vypráví o druhé pražské defenestraci a neheroickém protějšku mistra Kampana z románu Zikmunda Wintra, následuje nedokončená Symfonie v modré a dvě ukázky z románu Oblouk, v nichž se nastiňuje příběh stavitele bechyňského mostu, který po falešném obvinění z kolaborace spáchá sebevraždu skokem z vlastního díla.

Politický palimpsest

V titulním románu Hora se na pozadí stavby monstrózního Stalinova pomníku na Letenské pláni zkříží osudy tří postav: dvou mužů a jedné ženy. Každého z nich doba poznamená svým způsobem: jeden skončí v blázinci, dalšího pronásleduje tajná policie, dívka vyvázne s méně závažným traumatem. Jednoduchý děj se odehrává během padesátých let, ale zápletka pro tuto knihu není tolik podstatná. Román znázorňuje typické osudy plné utrpení, aniž by životy jednotlivců heroizoval. Dobře známé hrozivé symboly tehdejší doby dokresluje autor výčtem názvů filmových projekcí, citacemi z tisku, úřední korespondencí, výňatky ze soudních procesů nebo budovatelskou poezií. Tyto prvky zde na rozdíl od značné části současné filmové produkce či desítky let trvajících povrchních „antikomunistických“ debat mnoha politiků a historiků v žádném případě nefungují jako jednoduché odkazy na totalitární minulost, naopak dobře podtrhují tísnivou atmosféru a zdůrazňují tlak ze strany nově etablovaných politických elit.

Milotův aktualizovaný politický palimpsest čtenáře nestraší, spíš pomocí parodie obrací hrůzu proti jejím strůjcům. Zesměšňuje požadavky na vědeckou analýzu superiority Stalinova výkalu a tiskem opěvovanou „jednotnou“ dělnickou třídu, jejíž příslušníci se poctivou prací pro socialismus mnohdy snažili napravit strašnou vinu, spočívající v tom, že se vůbec narodili. Tyto úryvky, zakomponované do hlavního proudu vyprávění, se liší nejen stylem, ale i grafickým zpracováním. V některých místech jsou vloženy přímo do Milotova vyprávění: „… nemysli si, mně nejde o to, jestli si budu na fakuli tlouct jak oznamuje bělehradský list ekonomska politika hrozí jugoslavii do hlavy Stalinovy teze o jazykovědě nebo někde vážit brambory… hlad je to první doznání fašistického tisku o katastrofální situaci já se uživím a všichni mi můžou…“ (pasáže vyznačené kurzivou jsou v knize vytištěny červeně).

S možnostmi, které palimpsest nabízí, Mi­­lota pracuje i v navazující povídce Pohřeb s podtitulem „realistická“. Také zde si pohrává se žánry a každou kapitolu pojímá jako parodii dobových literárních útvarů: reportáže na téma žalu pracujícího lidu nad úmrtím milovaného vůdce kombinuje s portrétem neuvědomělé hrdinky, detektivní zápletku s profilem odpudivě vylíčeného zrádce vlasti nebo černou kronikou týkající se banální dopravní nehody.

Držet pohromadě

Groteskní pozorování Karla Miloty v jedné z kapitol Hory s podtitulem „lyricko­-nemravný výjev pro dvě osoby a hlas“, stylizované jako kramářská píseň (ovšem z poloviny dvacátého století), se nese v duchu slavných filmů Vladimíra Vlčka. V horký letní ostravský podvečer v lese mezi borovicemi a zpěvy ptactva vzplane milenecký vztah, který doprovází megafonem deformovaný hlas chlapce. Tento vševědoucí mladistvý recituje budovatelské rýmovačky Stanislava Kostky Neumanna, písně z komedií typu Zítra se bude tančit všude a další sloky ze všudypřítomných povinných oficiálních oslav mládí, práce a úlohy žen po boku mužů jako věrných soudružek. Ani tady, podobně jako ve zmíněných filmech, pár tolik neřeší svůj vznikající citový vztah, jako spíš jeho společensky odpovědný a kontrolovaný rozměr, neboť „Svazáci vždycky pochodují v řadě. / A pak: ti dva se trhat nemají, / všichni se mají držet pohromadě.“

Hora se ale neskládá jen z děsivých výjevů, vlezlých básní a parodií na stranické schůze. Milotovo vyprávění se složitě vrství a tvoří žánrovou polyfonii, kde nechybí ani bláznovo nesourodé vyprávění: „kdyby byla pláň. bílá kdyby byla, a na té pláni hora. kdyby byla bílá pláň a hora na té pláni, hora hlavy“. Autor jako by se v jednotlivých kapitolách pokoušel bedlivě prozkoumat stávající i nově zavedené způsoby existence. Nepotřebuje vynášet žádné explicitní soudy, stačí mu pozorování, popisování a hra, do níž umí vtáhnout zejména pomalého aktivního čtenáře, který si rád vychutná tisíce narážek, poezii v próze, hru se slovy a jejich významy a celkovou atmosféru románu, kde se v různých významových polohách neustále objevují tři klíčové motivy – hora, pláň a oblouk.

Autorka je komparatistka.

Karel Milota: Hora. Fra, Praha 2023, 320 stran.