The Libertines patří bezpochyby mezi nejvlivnější kapely nové vlny britského indie rocku z počátku milénia, která navazovala na již odeznívající popularitu – ne­-li přímo mánii – spojenou s britpopovými skupinami z devadesátých let, jako byli Stone Roses, Blur, ­Suede, Pulp a především Oasis.

První britská indie vlna reflektovala ještě i glam rock sedmdesátých let a pochopitelně postpunk let osmdesátých. Například u Pulp je zcela zřejmá inspirace Davidem Bowiem nebo The Smiths. Zároveň se ale tato vlna formovala v konfrontaci s tím, co se dělo na „nezávislé scéně“ na druhé straně Atlantiku, kde se kapely se silně kontrakulturním poselstvím jako Nirvana, R.E.M. nebo Sonic Youth prodraly z indie labelů přes univerzitní rádia až do čela hitparád prakticky bez ústupků vůči mainstreamu.

The Libertines, kteří si získali pozornost na přelomu tisíciletí, vycházeli z typicky britpopové hravosti a sentimentality, zároveň ale po vzoru zmíněných amerických skupin nehodlali dělat kompromisy a chtěli mít svou tvorbu i image pod kontrolou – což ovšem, jak se později ukázalo, leckdy bylo na úkor kontroly členů kapely nad vlastními životy.

Punk plus britpop

The Libertines vznikli na troskách první, ne­úspěšné kapely Carla Barâta a Petera Dohertyho. Čtveřice sotva dospělých hudebníků se dala dohromady na konci devadesátých let, do britských klubů se však vřítili až s novým tisíciletím. Debut Up the Bracket vydali v ro­­ce 2002 a o dva roky později vyšla druhá, eponymní deska. Skupina zprvu působila jako zjevení. Její anachronický přístup se zcela míjel s tím, co se v té době v klubech běžně konzumovalo, a tak si získala specifické, ale o to věrnější posluchačstvo, které oceňovalo živelná vystoupení i pocit spřízněnosti s kapelou. Jakoukoli bariéru mezi skupinou a publikem The Libertines dokázali rozbít během první minuty koncertu.

Čtveřice vyplnila díru na trhu, která zůstala po první vlně britpopových kapel, jež sice stále dominovaly hitparádám, ale už nedokázaly nasytit hlad posluchačstva po něčem novém. V této konstelaci The Libertines vytvořili novou, energickou podobu britpopu, který okořenili tradičním ostrovním punkem. S nadsázkou by se dalo říct, že čerstvě znějící hudbu umíchali ze směsi The Beatles, Iggyho Popa a The Clash. Není náhodou, že obě jejich desky z počátku tisíciletí produkoval právě Mick Jones z poslední zmíněné skupiny.

Zpočátku se spojení vůdčí dvojice zpěváků a kytaristů Barâta a Dohertyho jevilo jako mimořádně plodné. První kladl důraz na punkovou energii, druhý dokázal kreativně pracovat s širokou paletou inspirací od Beatles po Elliota Smithe, čemuž odpovídala i estetika obalů s typografickými odkazy k sedmdesátkovému punku nebo promofotky, na nichž členové kapely ostentativně pózovali pod vlivem návykových látek, ovšem s výrazy připomínajícími spíše prokleté básníky než narkomany z devadesátých let.

Divoké období

Po vydání druhé desky se The Libertines okamžitě stali hvězdami se vším, co k tomu patří. Především Peter Doherty ale tento raketový vzestup nezvládal a jeho drogová závislost i další excesy (byl dokonce krátce uvězněn poté, co se vloupal do Barâtova bytu) vedly k tomu, že se skupina na vrcholu své slávy rozpadla. Barât a baskytarista John Hassall se pustili do svých sólových projektů Dirty Pretty Thinks a Yeti, ale nejlépe se paradoxně dařilo hlavnímu viníkovi rozpadu.

Doherty už v roce 2003, tedy ještě před oficiálním koncem The Libertines, založil kapelu Babyshambles, jejíž debut vyšel o dva roky později. Babyshambles měli dokonce naplánované společné turné s Oasis, nicméně Doherty se nestihl z večírku na kontinentu včas dopravit do Británie na první koncert, a Oasis tak spolupráci zrušili. Přesto v tomto Dohertyho divokém období Babyshambles vydali tři relativně slušné desky, jakkoli se jejich kvalita nedá poměřovat s pozdější skvělou Dohertyho sólovou tvorbou.

Od roku 2010 se The Libertines čas od času vraceli na scénu a v roce 2015 dokonce vydali své třetí plnohodnotné album Anthems for Doomed Youth. V té době však byl trh podobného indie revivalu plný a mimo to měla deska k energii prvních dvou nahrávek přece jen daleko, takže se obnovená kapela výrazněji neprosadila.

Minulé století

Letos přišla skupina se zcela novým přístupem, který na pokusy najít ztracené mládí definitivně rezignoval. Na rozdíl od předchozího alba na desce All Quiet on the Eastern Esplanade navazují The Libertines spíše na úspěšné momenty Dohertyho sólové tvorby z posledních let. Právě Dohertyho rukopis se totiž na nové nahrávce projevuje výrazněji a jeho styl je v nových písních – jakkoli to zní vzhledem k minulosti kapely překvapivě – vyzrálejší a promyšlenější než ta část alba, na které je znatelnější Barâtův autorský vklad.

Nové album The Libertines dokázalo přesvědčivě vykročit z jejich dosavadního žánrového zakotvení a nenuceně odkazuje k celé historii britské (nejen rockové) hudby minulého století. Zaslechneme tak odkazy na staré britské subkultury, jako byli třeba mods, a vedle rock’n’rollu a punku se tu objevují i vlivy two­-tone ska nebo reggae. A k tomu se v některých písních přidává efektní sborový zpěv (v závěrečné skladbě doplněný o psí vytí).

Zatímco Barâtův retro přístup je místy poněkud iritující, Dohertyho totální eklekticismus sluší stárnoucím rockerům o poznání lépe. Nová deska The Libertines tak svým způsobem uzavírá jednu éru populární hudby. Dodejme, že takto důstojný závěr od nich snad nikdo ani nečekal. A zásluhu na tom má hlavně Peter Doherty. Kdo by to byl před dvaceti lety řekl?

Autor je publicista.