Kibera je jedním z největších neformálních osídlení v Nairobi, která bývají stereotypně nazývána slumy. Na ploše o rozloze dva a půl kilometru čtverečního zde žije přibližně tři sta tisíc lidí. Kibera je také známá jako opoziční enkláva, kde každých pět let dochází k rozsáhlým povolebním protestům. V souladu s předsudečnou reprezentací slumů, jež jsou často vykreslovány jako místa utrpení a degradace, bývají i tamní politické protesty vnímány jako chaotické a násilné pouliční nepokoje. K jejich popisu se běžně používá výraz „riot“, který sugeruje obraz iracionálního, nebezpečného davu. V kontextu stigmatizovaných městských čtvrtí, jako jsou neformální osídlení typu Kibery, se pojmy protest a riot často stávají téměř zaměnitelnými. Termín riot však nejen prohlubuje zmíněné stereotypy, ale zároveň zbavuje protestující racionality, delegitimizuje jejich politické vyjádření a ve výsledku přispívá k jejich dalšímu sociálnímu vyloučení.

Do Kibery jezdím od roku 2016, nejprve jako dokumentární režisér, později i jako doktorand a výzkumník. Ve svém výzkumu se zaměřuji na postkoloniální identitu veřejného prostoru v neformálních osídleních, což nevyhnutelně zahrnuje i téma rezistence a vzdoru. Během svých návštěv jsem měl možnost dvakrát sledovat průběh generálních voleb – v le­tech 2017 a 2022. Oba případy vyústily v politické nepokoje. Zatímco v roce 2017 trvaly téměř týden, v roce 2022 pouze jednu noc. V obou případech jsem v Kibeře strávil několik týdnů, což mi umožnilo pochopit události v širším kontextu a nahlížet je pohledem místních obyvatel.

To, co jsem pozoroval a následně interpretoval skrze perspektivu místních obyvatel, se však pojmu riot zcela vymykalo. Přestože v obou případech byly přítomny i násilné projevy, jako rabování či pálení ohňů na ulicích, označit tyto události za riot by bylo nesmírně zjednodušující. Klíčovou součástí obou protestů totiž byly hravost, smích a ironie protestujících.

Temná kapitola

V kontextu moderních politických dějin Keni zaujímá Kibera výjimečné postavení. Necelých šest kilometrů od centra hlavního města a sídla keňské vlády Nairobi žije několik set tisíc chudých obyvatel. Velká část z nich pochází z kmene Luo, jehož zástupci tradičně tvořili politickou opozici v zemi. V letech 1992 a 2001 byl poslancem za volební obvod Lang’ata, kam tehdy spadala i Kibera, syn prvního keňského viceprezidenta Raila Odinga. Během tohoto období si Odinga, sám příslušník kmene Luo, získal mezi obyvateli Kibery masivní podporu, zejména díky své sociálně angažované rétorice a kritice korupce ve vládě. Tato podpora hrála klíčovou roli, když Odinga kandidoval na post prezidenta. I když měl ale při všech pěti pokusech masivní podporu Kibery, ani jednou nezvítězil.

Jednu z nejtemnějších kapitol dějin Kibery představuje rok 2008. Na konci předchozího roku kandidoval Odinga na post prezidenta proti Mwai Kibakimu, příslušníku kmene Ki­kuyu. Většina průzkumů před volbami předpovídala vítězství Odingovi, avšak po sčítání hlasů, které provázela řada kontroverzí, byl prohlášen za prezidenta Kibaki. Za vítěze se však prohlásil i Odinga, který výsledky voleb označil za zmanipulované. Situace vyústila v rozsáhlé etnické nepokoje po celé zemi, které trvaly několik měsíců. V lednu a únoru při nich zemřelo více než tisíc lidí a statisíce dalších byly vysídleny ze svých domovů. Kibera se během této doby stala jedním z epicenter násilí, kde docházelo k velkým ztrátám na životech, masivním demolicím a přesidlování.

Od té doby jsou každé další volby v Kibeře očekávány s obavami, protože vzpomínky na masivní násilí zůstávají stále živé. Současně přetrvává pocit frustrace a zklamání, který mezi příznivci Raily Odingy rostl s každým jeho dalším neúspěchem.

Mačety a jiné rekvizity

„Lidi půjdou do ulic, to mi věř. A je jedno, jestli vyhrajou, nebo prohrajou. Když vyhrajou, budou šílet radostí a tancovat jako o život. A když prohrajou, budou bojovat. Je to něco jako hodně důležitej fotbalovej zápas. Hra, která se nakonec může zvrtnout,“ předvídal reakce na průběh voleb v roce 2022 Juma, který v Kibeře vede organizaci zaměřenou na emancipaci mladých lidí.

Podobná přirovnání jsem zde slýchal často. Místní lidé často vnímají keňskou politiku jako hru, která se neodehrává pouze mezi politiky samotnými, ale zahrnuje všechny – včetně obyvatel neformálních osídlení. Při jedné z mých návštěv přirovnal někdo místní volby k festivalu, který dalece překračuje rámec samotného hlasování a povolebních protestů. Tento „festival“ totiž začíná týdny před volbami, kdy vrcholí politické i mírové kampaně a ulice ožívají nejrůznějšími uměleckými aktivitami. Samotné volby a vyhlášení výsledků pak představují vyvrcholení mnohem širšího společenského dění.

Perspektiva „festivalu“, jehož hlavním principem je hravost a kreativita místních, mi umožnila vnímat politické protesty v Kibeře jinak, než jak jsou obvykle vyobrazovány v lokálních i mezinárodních médiích. Ta obvykle přinášejí vizuálně atraktivní snímky zachycující pouliční chaos. Když vidíme fotografie plačících lidí, kteří stojí v záři hořících pneu­­matik a v rukou drží kameny nebo mačety, zažitá představa o riotech a násilí je okamžitě naplněna. Po mnoha pozorováních jsem však došel k jinému přesvědčení. Je to hlavně divadlo. Mačety a kameny nejsou nic víc než rekvizity, pláč není opravdový, ale předstíraný, a hořící pneumatiky neslouží jen jako blokáda veřejné dopravy – vytváří jeviště, centrální bod, kolem kterého vrcholí celé „festivalové“ dění.

Na počátku 20. století byly rioty interpretovány perspektivou davové psychologie, která vycházela z předpokladu, že jedinec po začlenění do davu ztrácí sebekontrolu. Z tohoto úhlu pohledu byl protestující dav vnímán jako destruktivní síla destabilizující společenský řád, kterou je třeba potlačit. Toto pojetí přetrvává v populárních diskursech dodnes a bývá často využíváno k ospravedlnění represe vůči utlačovaným skupinám obyvatel napříč městy globálního jihu i severu.

Od šedesátých let však tuto perspektivu postupně nahrazují přístupy, které protestujícím neupírají racionalitu. Rioty již nelze chápat izolovaně, ale jako součást širšího rámce společenských nerovností a změn. Jejich analýza se dnes zaměřuje na různé úrovně – od makroekonomických a politických podmínek až po mikrosociální interakce, v nichž se konkrétní frustrace a nespravedlnosti přetvářejí v akci. Násilí, které se přitom objevuje, je navíc důležité zkoumat z performativního hlediska. Pouze tak lze rozlišit mezi násilným úmyslem a performancí. Zatímco úmyslné násilí znamená cílené ubližování druhým či ničení majetku, performativní násilí spočívá především v inscenování symbolických rituálů konfrontace. Tím se negativní emoce jako hněv či smutek mohou transformovat v pocit kolektivní solidarity. Současně je nutné zaměřit se i na jiné aspekty protestů, například právě na již zmíněnou hravost a veselí.

Inspirováni dílem ruského filosofa a lingvisty Michaila Bachtina, konkrétně jeho knihou François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (1965, česky 2007), upozorňují někteří autoři na karnevalové aspekty různých forem protestů. Ty lze nalézt nejen u antiglobalizačních hnutí, jako bylo Occupy Wall Street nebo turecké protesty v parku Gezi, ale i u protivládních demonstrací ve městech globálního jihu. Podle Bachtinovy analýzy středověké kultury karneval zahrnoval různé projevy kultury, jež byly zaměřeny na podvratnou rezistenci vůči vládnoucím třídám a jejich autoritě. Kreativita a parodie, které byly v karnevalu přítomné, umožňovaly obrácení tradičních rolí a hierarchií, čímž se neoficiální a mimopolitické aspekty života dostaly na úroveň těch oficiálních. Karneval podle Bachtina představuje univerzální sociální fenomén, který je přítomný ve všech světových kulturách a v určitých okamžicích poskytuje jedinci příležitost osvobodit se od dominantních společenských struktur.

Tento pohled nám umožňuje vnímat situace, jako jsou rioty, v širším kontextu. I zdánlivě násilné projevy mohou být symbolickým vyjádřením bez přímého úmyslu zraňovat či ničit. V kontextu Kibery nám tato „festivalová“ perspektiva otevírá cestu k nazření voleb a následných protestů jako vzájemně propojených událostí, které nejsou jen politickým aktem, ale také zásadní součástí místní kultury. Volby tak každých několik let vytvářejí jedinečný prostor, v němž obyvatelé Kibery mohou nejen ventilovat nahromaděné frustrace, ale také utvářet alternativní, lokálně zakořeněnou veřejnou sféru. Tato sféra, postavená v období voleb na roveň oficiálnímu politickému diskursu, odráží kreativní a kolektivní dynamiku komunitního života, která jinak zůstává mimo hlavní proud mediálního i akademického zájmu.

Bla bla bla

Samotný volební „festival“ začíná několik týdnů před volbami. Během tohoto období vrcholí politické kampaně a současně se mnoho místních zapojuje do kampaní za mír. Motivováni traumatickými vzpomínkami na povolební násilí z roku 2008, obcházejí Kiberu a snaží se přesvědčit své sousedy o tom, jak důležité je zachovat po vyhlášení výsledků klid. Zdůrazňují, že v chudé Kibeře jsou si všichni rovni a potřebují jeden druhého, bez ohledu na politickou orientaci.

V roce 2017 se do mírových kampaní zapojili i umělci ze skupiny Maasai Mbili, známého uměleckého kolektivu, jehož členové pravidelně vystavují svá díla nejen ve východoafrických, ale i v evropských galeriích. Pod vedením Otie­na Gomby a Keva Stera, dvou klíčových malířů a performerů kolektivu, skupina připravila mírovou kampaň „Erections“ (kromě doslovného, sexuálního významu jde o zkomoleninu anglického slova „elections“, tedy volby). Hlavním principem byla parodie a nápodoba oficiál­­ních volebních kampaní. Po celé Kibeře visely imitace volebních plakátů se surrealistickými karikaturami politiků, kombinujícími zvířecí motivy s odpadky. Místo obvyklých volebních slibů či jmen politiků nesly plakáty výmluvné sdělení: „bla bla bla“.

Nejvýraznějším prvkem kampaně byly work­shopy, při nichž umělci motivovali místní obyvatele, aby namalovali sami sebe jako budoucí politiky. Tyto aktivity často vyústily v humorné situace, kdy se obyvatelé Kibery vykreslovali jako zkorumpovaní lídři, kteří využívají chudých k vlastnímu obohacení. Na jednom z workshopů se objevil i místní rapper Moroko, který při malování svého politického portrétu prohlásil: „Když mě zvolíte, udělám z Kibery centrum Nairobi. Stanu se vaší láskou a taky hromadou peněz. Zavedu tu bankomaty zadarmo! Denní limit na výběr? Pět tisíc. A taky vytvořím naši vlastní měnu. Bude se jmenovat kiberion. A víte co? Kiberion bude silnější než dolar!“

Karneval umožňuje lidem z nižších vrstev společnosti, aby si nasadili masky mocných, symbolicky tím dosáhli jejich úrovně, a zároveň je mohli zesměšnit. V rámci karnevalové logiky se tak obecní šašek může stát králem. Mírové kampaně bývají často zatížené moralizujícími narativy, jež apelují na mladé lidi, aby se chovali poslušně a akceptovali svou pozici na okraji společnosti. Parodické elementy v kiberské mírové kampani však vytvořily kreativní a bezpečný prostor, jenž mladým umožnil „vybouřit se“ a vyjádřit své frustrace. Výsledným poselstvím celé kampaně bylo, že politická fraška, do níž jsou volby často přetaveny, nestojí za skutečné násilí.

Oslava i potrat

Dnem voleb se atmosféra v Kibeře dramaticky změní. Ulice, běžně plné pohybu, jsou nyní ovládány postávajícími skupinkami místních. Tiše spolu hovoří a diskutují o průběhu sčítání hlasů. Většina obchodů zůstává zavřená, neboť se jejich majitelé obávají vypuknutí nepokojů. Největší dav se pravidelně shromáždí na plácku nesoucím lokální název „Kamkunji Grounds“ (kamkunji ve svahilštině znamená shromáždění). S každým dalším dnem po volbách dav narůstá. V den očekávaného vyhlášení výsledků zde už stojí desítky lidí a napjatě čekají na okamžik, kdy se budou moci dát do pohybu – ať už při oslavách, nebo aby vyjádřily zklamání a rozhořčení.

Když jsem zde byl v roce 2022 a zbývalo přibližně deset minut do oznámení výsledků, skupina asi padesáti místních začala skandovat heslo na podporu Raily Odingy. Skandování rychle přerostlo v pouliční tanec, při němž lidé předváděli nejrůznější kreace, mávali volebními plakáty nad hlavou a hlasitě pískali na píšťalky. Dva muži v davu inscenovali boxerský zápas – střídavě předstírali, že zápasí, a následně se objímali. Uprostřed davu stála žena středního věku, která si vycpala tričko dekou a předstírala, že je těhotná. Když byly konečně oznámeny volební výsledky, které potvrdily Odingovu prohru, žena vytáhla deku zpod trička, uchopila ji jako novorozeně a začala je oplakávat. K jejímu nářku se přidalo několik dalších žen, které „dítě“ hladily a společně naříkaly.

Několik dní poté jsem ženu, která předváděla porod, vyhledal a zeptal se, co svým jednáním vyjadřovala. Její fiktivní těhotenství prý představovalo naději, kterou sdílela s ostatními ženami v davu. Když však došlo na vyhlášení výsledků a ony zjistily, že jejich kandidát opět prohrál, předstírala, že potratila. K oplakávání dítěte se pak přidaly další ženy.

V Bachtinově pojetí je karneval úzce spjatý s materialitou lidského těla, jeho otvory, tělesnými tekutinami a vyměšováním. Jedná se o projevy lidskosti, které nás všechny spojují, a které máme zároveň tendenci vytěsňovat. Právě atmosféra karnevalu umožňuje jejich zpřítomnění. Tato symbolická degradace má přitom regenerační účinek – navrací nás do reproduktivních, spodních vrstev těla, kde dochází k početí a novému zrození. Simulace těhotenství a jeho náhlého konce tedy přímo odpovídá této symbolické degradaci. Jde o velmi častý motiv v protestech ve městech subsaharské Afriky, kde lidské tělo hraje zásadní roli – ve všech svých projevech, i těch, které máme normálně tendenci skrývat.

Kruhový tanec

Samotná Kibera bývá v den vyhlášení výsledků voleb pravidelně odříznuta od okolního města. Místa, kde je možné do ní vstoupit, bývají střežena armádou a policií, které mají zamezit případnému davu protestujících ve vstupu do okolních čtvrtí. Nezbývá tedy, než aby se protest odehrál přímo v Kibeře. Po vyhlášení výsledků se dav z Kamkunji Grounds vydává na pochod směrem k největší zdejší křižovatce nazývané Olympic Bus Terminus. Právě zde protestující zapálí několik ohňů z pneumatik a transformují největší dopravní uzel v Kibeře v náměstí.

Dění se pravidelně odehrává podle stejné choreografie. Protestující vytvoří kruh kolem ohně, do něhož vstupují jednotlivci a předvádějí nejrůznější kousky – od twerkujících žen přes akrobaty až po motorkáře, kteří krouží kolem plamenů. Přihlížející nadšeně skandují a mávají různými rekvizitami, od klasických transparentů přes větve stromů až po kameny. Oheň, jehož hustý černý dým stoupá vysoko k nebi, zároveň slouží jako signál – i v odlehlých částech Nairobi se lidé dozvědí, že v Kibeře probíhá protest.

Kruhový tanec kolem ohně tak představuje jakousi sociální choreografii, která se postupně proměňuje v sociální mobilizaci. Nabízí totiž prostor, jak se kolektivně vyrovnat s negativními pocity, jako je úzkost, a současně posiluje schopnost jednat. Blokáda hlavní silnice, vytvořená ohněm a tančícími lidmi, slouží jako komunikační strategie – vyvolává konflikt a povzbuzuje ke vzpouře proti nastaveným společenským pravidlům a nerovnostem.

Hra na honěnou

Kruhový tanec obvykle trvá několik hodin, dokud se z davu neozve první výkřik: „Riot police!“ V ten moment se všichni rozprchnou do nejbližších úkrytů. Právě očekávání příchodu bezpečnostních složek a možnost, že celý „festival“ vyústí v konflikt, dodává celému dění výrazné napětí.

Drtivá většina současných studií se shoduje, že k tomu, co lze označit za skutečné násilí, zpravidla dochází až s příchodem bezpečnostních složek. Právě ty často fungují jako katalyzátor konfliktu, přičemž na jejich reakci závisí další vývoj situace. V roce 2017 byly místní protesty násilně potlačeny policií. Podle zpráv Human Rights Watch zemřelo v Nairobi 33 lidí, z nichž 23 bylo údajně zastřeleno nebo ubito k smrti právě policií a armádou. Naopak v roce 2022 byla situace podstatně klidnější, což bylo částečně způsobeno menším politickým napětím mezi prezidentskými kandidáty, ale také reformami v keňských bezpečnostních složkách. V Kibeře byla přítomnost policistů a vojáků výrazně nižší. Přesto došlo ke střetům, které trvaly hluboko do noci, ale jejich průběh připomínal spíše hru na honěnou – skupinky protestujících vybíhaly zpoza rohu, provokovaly policii, aby je pronásledovala, a poté prchaly. Celou situaci sledoval podstatně větší dav lidí schovaných za branou přilehlého bytového bloku, kteří protestujícím tiše fandili a občas se smáli.

Obraz policie násilně potlačující dav je přitom jedním z nejčastěji medializovaných momentů, skrze které jsou protesty v subsaharské Africe reprezentovány. Tento obraz však odráží pouze závěrečnou fázi mnohem komplexnějších společenských událostí.

Vnímání voleb v Kibeře (a podobných lokalitách) jako „festivalu“ umožňuje překročit rámec samotného hlasování a následných protestů a zaměřit se na jejich dlouhodobější dynamiku. Zároveň upozorňuje na často přehlížené nenásilné formy protestu, které tvoří jádro těchto událostí. Kreativita, humor a hravost dávají protestujícím možnost nejen uvolnit své frustrace mírovou cestou, ale také vyjádřit svůj názor a formulovat kritiku palčivých společenských problémů.

Autor je dokumentarista a doktorand Metropolitní univerzity Praha.