Japonsko je už dávno komiksovou velmocí: manga zde po desetiletí tvořila čtyřicet procent veškerých prodaných tiskovin, na čemž se podílela především komiksová periodika (manga zašši), tedy desítky měsíčníků (leckdy i několikasetstránkových), týdeníků i občasníků, v nichž vycházejí kreslené seriály zbožňované miliony Japonců a v posledních dvaceti letech i zahraničních čtenářů. Tyto tiskoviny od padesátých let 20. století představovaly základ, na kterém stál celý japonský komiksový průmysl. Vyvinuly se z předválečných časopisů pro mládež, které začaly vycházet na přelomu 19. a 20. století a jejichž obsah původně tvořily spíše naučné články a literatura než komiks. Po druhé světové válce však manga coby cenově snadno dostupná zábava nabývala na popularitě a periodika jí začala věnovat více prostoru.

Pro kluky i pro holky

Kromě toho vznikaly i nové, čistě komiksové časopisy, které však v mnoha ohledech navazovaly na své předchůdce. Zejména se to týkalo striktní dělby čtenářstva podle pohlaví: šónen manga byla určena pro chlapce, šódžo manga pro dívky, a oba subžánry se vyvíjely odděleně a rozdílným tempem. Dívčí komiks dlouho podléhal přísným konvencím, jelikož se rodiče i odborná veřejnost obávali jeho dopadu na dobré mravy malých čtenářek. Obvykle se jednalo o komické stripy, melodramatické příběhy a velmi cudné romance. Oproti tomu chlapecký komiks vynikal větší žánrovou bohatostí i rozmanitějším výtvarným provedením. Teprve na přelomu šedesátých a sedmdesátých let obě kategorie srovnaly kvalitativně krok a Japoncům se otevřel komiksový svět, ve kterém si přišli na své čtenáři obou pohlaví a zároveň i různého věku, protože z šónen a šódžo mangy se postupně vydělily kategorie seinen a džosei, určené dospělým.

Japonci se tehdy – přinejmenším podle kritického článku otištěného v osmdesátých letech ve Svobodném slově – stali fanatickými vyznavači „papírové drogy“, kterou konzumovali zčásti v podobě zmíněných komiksových periodik a zčásti v podobě takzvaných tankóbonů neboli standardizovaných svazků, v nichž po určitém počtu kapitol vycházejí nejúspěšnější seriály z týdeníků a měsíčníků. Tato hojnost (či obžerství?) vyvrcholila v roce 1995, kdy časopisy i tankóbony dosáhly celkového výdělku 586 miliard jenů.

Konec zlatého věku

Bez ohledu na skvělé výsledky z poloviny devadesátých let dolehla na japonský komiksový průmysl ještě před koncem milénia krize. Během několika málo let tržby poklesly o více než sto miliard jenů, přičemž nejhůře postiženým segmentem byly komiksové časopisy. I ty nejoblíbenější zaznamenaly prudký propad – například týdeník Šónen JUMP, vlajková loď chlapecké mangy, který v době své největší slávy vycházel v nákladu 6,5 milionu výtisků, spadl na čtyři miliony a v novém tisíciletí se dostal až pod hranici 1,5 milionu. S podobně tragickými čísly se potýkaly i ostatní časopisy a nemálo jich bylo nuceno přejít na skromnější formát či rovnou skončit – mimo jiné Bessacu Šónen JUMP (oblíbená měsíční odnož týdeníku Šónen JUMP) nebo šódžo klasika Bessacu Hana to jume.

Příčin tohoto obratu bylo více. Někteří kritici poukazovali na vyčerpanost a neoriginalitu nových seriálů, nicméně hlavní problém představovala ekonomická situace a změny v životním stylu nastupující čtenářské generace. Japonská ekonomika se nikdy zcela nevzpamatovala z prasknutí realitní bubliny, náklady na výrobu komiksů rok od roku stoupaly a noví konzumenti „papírové drogy“ už nebyli tak rozmařilí. Ještě důležitější než spořivost však byla změna preferencí. V devadesátých letech došlo v Japonsku k velkému rozvoji herního průmyslu a mladí lidé začali dávat přednost interaktivní zábavě. V novém tisíciletí pak nastoupily chytré telefony, a tak se čtenáři radši než manze věnovali hrám a brouzdání na internetu.

Manga v mobilu

V okamžiku, kdy lidé tráví většinu času na telefonu, se zdá logickým krokem přesunout na stejný nosič i stagnující komiks, tedy přejít na digitální mangu (denši komikku). To však trvalo daleko déle, než by člověk u tak technicky vyspělého státu čekal. Japonští vydavatelé se papírové mangy vzdávali jen zvolna a s nechutí – chyběly centrální platformy, panovaly obavy z pirátství a především působila nostalgie po dekádách, kdy tištěné komiksové časopisy představovaly zásadní prvek japonské kulturní scény. Proces digitalizace tak probíhal jen zvolna a k mírnému vzrůstu prodeje digitální mangy došlo až na sklonku desátých let, když už všichni hlavní hráči na trhu (nakladatelství Šúeiša, Kódanša a Šógakukan) měli své digitální platformy. Pravá revoluce však měla teprve přijít.

Epidemie viru SARS­-CoV­-2 ovlivnila svět převážně negativně, nicméně jednu ze světlých výjimek představuje její dopad na japonský komiksový průmysl. Stejně jako ostatní obyvatelé zasažených zemí i Japonci museli omezit své aktivity mimo dům a čtení komiksů se ukázalo jako skvělý lék na nudu a depresi. Dlouhodobě stagnující prodeje mangy v roce 2020 prudce vzrostly o více než 20 procent a od té doby míří stále výš, dokonce předstihly rekord z roku 1995 a na přelomu let 2023 a 2024 se přiblížily nevídané hranici 700 miliard jenů. Při bližším pohledu je však zřejmé, že hlavním tahounem je manga digitální, jakkoli v prvních dvou pandemických rocích znatelně stouply i prodeje té tištěné. Digitální manga od roku 2020 přináší více než polovinu celkového zisku a v roce 2023 se dostala až na téměř 70 procent. Navíc v současnosti tvoří 90 procent všech japonských digitálních publikací, což by se ještě před několika lety zdálo nemožné.

Trend je tedy jasný: japonský komiksový průmysl se nekompromisně přesouvá do digitální podoby. Úplný zánik „papírové drogy“ se však pravděpodobně nechystá. Nad vodou ji drží zejména tankóbony těch nejoblíbenějších sérií, jako jsou Džudžucu kaisen, Kimecu no jaiba či One Piece. Těch se ročně prodají miliony, jelikož převážná většina čtenářů stále ještě touží mít své oblíbence pěkně vyrovnané v knihovničce. Zbytek produkce však prolétnou jen na mobilu, takže podíl komiksových časopisů na prodeji mangy setrvale klesá (v roce 2023 tvořil pouhých sedm procent) a navzdory pověstnému japonskému tradicionalismu není vyloučeno, že časopisům s kreslenými příběhy definitivně odzvoní.

Autorka je japanoložka.