Narodil jsem se na severu země na začátku osmdesátých let, a pokud mě paměť neklame, mé město bylo zastavěno panelovými sídlišti a mezi těmi sídlišti děsně táhlo z nedalekých hor. Mám za to, že jsem ještě viděl i oprýskané domy na náměstí, ze všech stran chráněného podloubím, a že do těch podloubí jsme se dostali nanejvýš tak třikrát do roka, jelikož naše město bylo rozstřiženo na dvě striktně oddělené zóny, jednu moderní, panelovou, a druhou historickou, kde nebylo moc co pohledávat. Až později mi došlo, že ta druhá byla cizí, rozuměj zbytkově německá. A to němectví bylo jako praskliny na smaltu.

Když jsem do toho města později jezdil už jen jako turista, jako vymetač kaváren, antikvariátů a muzeí, vyslechl jsem si v hospodě od jedné ad hoc kamarádky příběh, který byl možná v něčem typický, kdo ví. Postsudetský příběh. Vyprávěla mi, že její babička byla Němka a že babiččina rodina byla ve městě usazená odjakživa. Údajně byla jednou z posledních, kdo zde vydržel po válce; lidé, co se nebáli uzavřít německo­-české manželství a nakonec je jejich odvaha vzepřít se veřejnému mínění uchránila před nuceným vysídlením. Babička nemusela odtáhnout. Ve městě prožila ještě padesát poválečných let, žila v bytě, jehož stěny pokrývaly tlusté tepichy, okna měla věčně schovaná za těžkými závěsy, takže přes ně nebylo vidět ani ve dne, ani v noci. Byl to podhorský byt s nízkým stropem a mizerným vytápěním, situovaný do náměstí. Babička nevycházela ven, nemluvila česky, stranila se lidí a žila v uzavřené cele obklopena věcmi, jež jí připomínaly dávno skončený, přeťatý život; život bez příbuzných, bez možnosti mluvit jazykem, do nějž vyrůstala. Uprostřed socialistického Československa.

„Tepichy a obrazy,“ vyprávěla mi holka nad pivem. „Jednou za čas jsem tam za ní přijela, povídaly jsme si ani česky, ani německy, pokaž­dé tam na mě dolehla úzkost z toho, jak nemilosrdný může být zásah státu do života člověka a rodiny. Ani babička, a nakonec ani můj táta nedokázali překonat bariéru, za kterou byli proti své vůli uvěznění. Já – ačkoliv jsem do toho temného bytu na náměstí jezdila jen párkrát do roka – tutéž zeď kolem sebe vnímám dodneška. Dodneška si pamatuju na chvíli, kdy jsme po smrti babičky vyklízeli byt a našli pod rodinnou fotografií plakát s Henleinem. Nikdo o tom nemluvil.“

Uběhlo půl století. Žiju v Sudetech. Tentokrát už ne na severní výspě republiky, v Sudetech vnitřních, autonomních, kde se téměř podařilo německou stopu jednou provždy zamáznout; ve městě, kde už historii nepřipomíná ani smalt na otlučeném nádobí.

A přesto: jako vymetač kaváren a muzeí dvakrát do týdne vysedávám v podniku pod přísnými, úzce staženými klenbami gotického sálku a moc dobře vím, že tohle žebroví bude napořád připomínat, jak jiné je tohle město. Jak pevná, do zdí zapsaná je paměť, jak těžko se povznést nad minulost a tvářit se, že už tu vlastně všichni žijeme normální životy a dávné osudy vystěhovaných lidí se nás vůbec netýkají. Jakpak by se taky týkaly, když už všichni odtáhli, když zmizeli. Zůstaly po nich jen klenby, představy o městě založeném Markomany, kteří v jakési apokalyptické vizi utíkali z prohraných válek a cestou, uprostřed lesů zavalených mlhou, založili nové sídlo a zakonzervovali tak původní markomanskou krev. Jak dlouho tato představa pomáhala budovat vlastní identitu lidí, kteří si ji vyprávěli? Asi déle než obrázek Henleina pod rodinnou fotografií. Nikdo mi nevymluví, že i tady ještě čtyřicet let po válce žili lidé, kteří byli pevně přesvědčeni, že jsou tu doma se svými příběhy i se svými vůdci.

Sudety. Mám takový pocit, že na severu je jejich nálada jiná. Vzala na sebe podobu rozvalených vesnic s oprýskanými kostely, jejichž věže se tyčí v údolích mezi kopci, chalup a podebraných zemědělských usedlostí. Mnohokrát jsem se přesvědčil, že pod klenbami někdejších chlívů se tu a tam něco semele, že opuštěný svatostánek na kraji lesa nakonec osídlí lidé, kteří v jeho lodi pořádají punkové koncerty. To, co mělo zůstat napořád cizí, vlastně přežilo, metamorfovalo v kultuře těch, kteří se jednou provždy odmítli zapojit do společnosti unifikované kultury.

Mé nynější vnitřní Sudety jsou už dokonale zamaskovány, nalakovány, zmizeny, asimilovány. Jediné, co je vlastně spojuje se severem, je každodenní přítomnost Romů; jdeš ulicemi a vidíš tytéž okopané, neopravované domy jako v Broumově, v létě slyšíš z domů křik, a když zapíšeš dceru do školy na náměstí, překvapí tě, jak velká segregace je v tomto městě ve dvacátých letech 21. století možná.

Rád si prohlížím fotografie Petra Válka, na kterých děti v papundeklových maskách postávají na stromech, kde se ze všeho nejvíc odehrává hlavně rozpad, degradace, kde se válí hromady čehosi starého, zašlého, oprýskaného. Tohle je esence rozvrácené země. Ukazuju ty obrázky lidem, kteří žijí na severu, a všichni reagují stejně. Vědí, že tady se dotýkají čehosi původního. Že jsou přítomni rozpadajícímu se světu, který je tak trochu estetický, tak trochu brutální a násilnický. Svět, kterému se propadla střecha.

Autor je antikvář a nakladatel.