Zdráhám se nazvat druhou knihu Benjamína Labatuta románem. Podobně jako v případě debutu Strašlivá závrať (2020, česky 2022) jde spíš o seriál několika biografických fikcí, tentokrát věnovaných zejména maďarskému matematikovi Jánosi von Neumannovi a několika dalším postavám, jež Labatut dovedně vsadil do dějin rozvoje zbraní hromadného ničení a umělé inteligence. Takto jednoduše uchopený tematický rámec knihy Maniac (The Ma­­niac, 2023) se nicméně při čtení přece jen drolí.

Labatut svou knihu otevírá portrétem podivínského fyzika Paula Ehrenfesta, volně navazuje vyprávěním o osudech a vynálezech von Neumanna a nechává ji vyvrcholit heroickým soubojem ve hře go. Ehrenfestův portrét je líčen s ohledem na „lidský život“ vědců a na způsoby, jimiž společnost čelí politickým a společenským depresím; na několika stranách tu jsou okolnosti Ehrenfestova života nasvíceny jako nevyzpytatelný tok politických událostí. Ten, jak známo, dovedl nejednoho génia k sebevraždě a Labatutovi posloužil jako základ, z něhož vyrůstá konflikt mezi intelektuály, vynálezci či experimentátory a zbytkem světa – tedy zejména těmi, kteří se snaží prakticky využít nové vynálezy k výhrám, dobývání a zastrašování nepřátel.

Systém a smrt

Proč si Labatut vybral toto velké téma, jež jeho text vede až k existenciální analýze, je zřejmé: těžké životní boje von Neumanna nakonec vyústí v pokusy nastartovat rozvoj seberozvíjejících se reduplikačních automatů, které by mohly sehrát úlohu ve vývoji mimolidských bytostí, pokud selže evoluce lidských bytostí. Má to být další stupeň racionality, očištěný od problematického, nerozumného jednání lidí. Von Neumann chladně konstruuje bomby hromadného ničení a je srozuměn s tím, že jejich použití by znamenalo rozpoutání ekocidy nejvyššího řádu. Zároveň ovšem není schopen přijmout fakt přibližující se vlastní smrti. Jeho teoretická pojednání, ohledávající základní principy lidského myšlení a společenského chování lidí, jsou v první řadě pokusem vnutit lidskému jednání parametry svého vlastního myšlení. Sebereplikační stroj by byl jakýmsi otiskem von Neumannova intelektuálního aparátu, překonávajícího vědcovu smrt. Génius je přesvědčen o tom, že nevyzpytatelné, chao­tické chování může být vysvětleno a změněno; postačí, zůstane­-li zachován jím promyšlený systém.

Stroje, o nichž Neumann sní, nemají za úkol nic menšího než vybudovat jiný svět. Jeden z vypravěčů si nicméně už krátce po Neumannově smrti uvědomí možnou chybu: „Minimaxová věta, základ celého systému, předpokládá dokonale racionální a logické účastníky, jejichž jediným zájmem je výhra, účastníky, kteří dokonale chápou pravidla, pamatují si všechny minulé události a navíc mají bezchybné povědomí o všech možných důsledcích svých vlastních činů i akci soupeřů v každém jednotlivém kroku hry.“ A konstatuje, že jediným člověkem, který „byl právě takový, byl Johnny von Neumann. Normální lidé takoví vůbec nejsou.“

V poslední části Maniaca je možné zahlédnout realizaci Neumannových snů. Umělá inteligence tu vede tahy na hrací desce go a likviduje své lidské protivníky. Koná tak zcela bez emocí a s robotickou přesností. A třebaže se dopustí chyby, je možné, že půjde o chybu jedinou, takovou, která se už nikdy příště nepřihodí.

Opakování figury

Nemůžu se ale zbavit dojmu, že motivací Benjamína Labatuta k napsání této (i předchozí) knihy bylo něco jiného než to, co zaznělo výše. Nelze si totiž nepovšimnout figury, jež se v jeho textech opakuje skoro do omrzení, a byť ji autor podá pokaždé trochu jinak, její základ je pokaždé stejný: jde tu o fascinaci extrémními způsoby myšlení a nejrůznějšími asociálními poruchami, které génie odjakživa pronásledují. Labatut přesvědčivě vykresluje okamžiky, během nichž se uvažování talentovaného člověka dostává na hranu vlastních možností. Nesnaží se zachytit pravidla tohoto myšlení a vystihnout jeho podstatu. Jde mu o něco, co nakonec zastiňuje úvahy všech těch géniů, kteří se stali předmětem jeho psaní (a možná můžeme rovnou říct: jeho uměleckého výzkumu). Člověk, který z pohledu vědy vidí o mnoho kroků napřed, se v Labatutových textech opakovaně vypořádává s okolnostmi, na něž se nelze připravit, které není možné dostatečně odhadnout. Neznám životopis von Neu­­manna a nevím, co Labatut odněkud opsal a co hrdinovi sám postavil do cesty. Jeho práce je nicméně jedinečná právě ve schopnosti konfrontovat rozum vědce s životem, postavit ho na hranu v okamžiku singulární události.

Není proto asi nic divného na tom, že to, co je Labatutovu psaní vlastní, zároveň ukazuje, nakolik autor své tvůrčí schopnosti dokáže ovládat. A zdá se mi, že zatímco první kniha byla od začátku až do konce vyváženým a přesvědčivým dílem spisovatele, který přesně ví, o čem chce psát, v Maniacovi už tento tvůrčí postup zadrhává. Labatut dobře zvládá přepínat mezi jednotlivými vypravěči, když ale hledá spojitosti mezi životními peripetiemi a samotným způsobem myšlení, nachází občas jen málo působivé oslí můstky. Chvílemi se dokonce zdá, že peripetie slouží jako ventily, kterými je třeba uvolňovat myslitelské napětí. A nejsem si vůbec jistý tím, zda se nejedná o příliš vykalkulované řemeslo. Přitom to byla právě Labatutova Strašlivá závrať, která intuitivně spojovala život a dílo, praxi a teorii tam, kde se obojí setkává a vzájemně se ovlivňuje. Řekl bych, že autor příliš sází na to, v čem je skutečně dobrý – a že se někdy může jeho psaní jevit jako opakování postupů, kterými se proslavil jako debutant.

Nicméně z jeho textů lze vysledovat, že se na prahu další globální krize a světové války opět dostáváme k reflexi toho, jak rozporuplná a nebezpečná je ničím nekontrolovaná svoboda (mnohdy psychicky nestandardně či substandardně vybavených) vědců k vytváření stále důmyslnějších ne­-lidských mechanismů. Ty totiž nakonec mohou posloužit k definitivnímu zničení života na Zemi.

Autor nakladatel a antikvář.

Benjamín Labatut: Maniac. Přeložil Michal Prokop. Paseka, Praha 2024, 384 stran.