Robert Eggers viděl v útlém věku na videu Murnauova Upíra Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922). Už tehdy údajně tušil, že jednou natočí vlastní verzi. Stejnou fascinací trpěl předtím i Werner Herzog, jenž expresionistický snímek považoval za nejlepší německý film vůbec. Svou verzi z roku 1979 s překvapivě subtilním Klausem Kinským v hlavní roli pojal jako meditativní rozpravu. Upír se v podání proslulé režijně­-herecké dvojice stal spíše tragickým antihrdinou. Šlo o radikální odklon od groteskně vyšinutého herectví Maxe Schrecka v původním němém filmu.

Aktuální třetí velká filmová reimaginace částečně navazuje na to, čím se Eggers proslavil. Zatímco v dvojici surreálných snímků Čarodějnice (The Witch, 2015) a Maják (The Lighthouse, 2019) se příliš nespoléhal na kauzalitu, předposlední titul Seveřan (The Northman, 2022) zůstal rozpolcený mezi drsnou fantasy žánrovkou a křečovitě ambiciózní snahou o artové vyznění. Najednou se ukázalo, že Eggers není příliš suverénní vypravěč, a snímek balancoval na hraně midcultu. V novince Nosferatu, jehož protagonista je pojat jako hnijící aristokratická zombie, americký režisér už zcela zabředl do manýrismu.

Obludná bytost

Původní látku Eggers nastavuje několika ve­­dlejšími linkami a do centra ­pozornosti nestaví mladíka, jenž se vydal do Transylvánie za tajemným hrabětem Orlokem, ale spíše jeho manželku Ellen. Právě její pudové propojení s Orlokem je pro vyprávění klíčové. Snímek má nicméně nejen problémy s tempem a rytmem, ale především se veškerá snaha o problematizaci konvenční morálky ztrácí pod nánosem estetického exhibicionismu. Namodralé kompozičně vypiplané obrazy nakonec působí genericky, jakkoli světelná hra kontrastů dokáže chvílemi vtáhnout. Kamera fluidně proplouvá gotickými prostory, i tak je ale těžké ubránit se dojmu, že právě vizuální dokonalost hororové atmosféře a kýžené temnotě spíše ubírá.

Hororové pasáže lpějí na banálních „lekačkách“, umocněných přepáleným zvukovým designem. Jde o lacinou, mnohokrát vyzkoušenou formulku. Z krvežíznivého Orloka nejde strach, ačkoli by si to tvůrci evidentně přáli. Děsivost Schreckova ztvárnění spočívala ve znepokojivé grotesknosti. Vykulené oči, křečovité pohyby a paradoxně i jasné nasvícení jeho postavy vytvářely děsivě familiární, na podvědomí útočící strach. Mimo to Murnau hledal děs v nadsázce. A střet protikladů skvěle fungoval. Eggersův upír je oproti tomu prostě jen odporně zapáchající příšera, kterou humanizuje pouze bizarní akcent. Je to obludná, nikoli hrozivá bytost.

Orlokův přízvuk jako by odkazoval ke campové estetice. Ostatně herectví většiny protagonistů je přepálené, neukotvené a především smrtelně vážné. Všichni hovoří s dikcí připomínající blížící se orgasmus. Rozpačité herectví okysličuje jen rozšafný Willem Dafoe se zábavnou variací Van Helsinga. Dafoeův výkon nese stopy sebereflexe a do filmu vnáší půvabnou poťouchlost. Jeho okultismem posedlá postava navíc odkazuje k tvůrcům původního Upíra Nosferatu, kteří holdovali stejnému koníčku: snímek z roku 1922 byl prvním filmem studia zaměřeného na okultistické náměty. Kvůli soudním tahanicím s vdovou po Bramu Stokerovi, autoru románového Drákuly z roku 1897, byl však zároveň snímkem posledním.

Zavděčit se všem

Možná nejzábavnější je sledovat Eggersův remake jako hysterický úlet – jakkoli jde taková interpretace proti srsti autorského záměru. Orlokovo propojení s přírodou a motiv globální zkázy v podobě moru zůstávají ve stínu motivů sexuální represe, útlaku a izolace. Zatímco Murnau představil společenskou katastrofu, Eggers sleduje osobní tragédii. Podnětnost takového pojetí je však oslabena nádechem červené knihovny i tím, že se Eggers snaží předlohu vycházející ze zcela odlišné poetiky napasovat do hollywoodského, kauzalitou zatíženého vyprávění. Pokouší se jeden z nejslavnějších moderních mýtů ztvárnit tak, aby byl srozumitelný pro všechny, a explicitnost, s níž je nám vše dovysvětleno, umrtvuje už tak mrtvolný tvar.

Nový Nosferatu se chce zavděčit všem, od příznivců hororu přes milovníky hereckých hvězd po fanoušky artových filmů. Výsledkem je však podvyživený polotovar, marně hledající svou identitu. Až bolestivě doslovná vyprávěnka jistě mohla být dobrou žánrovkou. To by ale musel režisér, zaslepený vlastní důležitostí a estetikou, slevit ze svých rozmáchlých ambicí.

Autor je filmový publicista.

Nosferatu. USA 2024, 132 minut. Scénář a režie Robert Eggers, kamera Jarin Blaschke, hudba Robin Carolan, hrají Bill Skarsgård, Lily­-Rose Depp, Nicholas Hoult, Willem Dafoe, Aaron Taylor­-Johnson ad. Premiéra v ČR 2. 1. 2025.