Asi těžko bychom hledali větší hvězdy současné hollywoodské produkce cílící na mladou generaci než Roberta Pattinsona, který od romantické série Stmívání přešel k natáčení nezávislých filmů, ale i nového Batmana, a Zendayu, jež se coby dětská hvězda disneyovských pořadů stala hrdinkou prominentních blockbusterů, oceňovaného seriálu Euforie (2019–2026) nebo autorských filmů, jmenovitě vynikajících Rivalů (Challengers, 2024) Luky Guadagnina. Ústřední pár nového filmu norského režiséra Kristoffera Borgliho Drama, který tyto herecké hvězdy ztvárnily, tak na první pohled působí jako plakátově dokonalá dvojice.

Nasloucháme, nesoudíme?

Je to láska na první pohled. Charlie se v kavárně zamiluje do Emmy. Předstírá, že čte stejnou knihu, aby se s ní mohl dát do řeči. Už první chvilky romantického poblouznění tak v sobě mají trochu neupřímnosti. Ale v této formě je přece akceptovatelná. Nebo ne? Střih. Teď se protagonisté mají brát a Charlie si připravuje svatební řeč. Jejich vztah ale stojí primárně na přitažlivosti a údajně skvělém sexu. Svatební přípravy zahrnují i výběr restaurace. Při jednom posezení s přáteli ale při opilecké hře o Emmě vyjde najevo znepokojivá pravda, jež v Charliem vyvolá pochyby. Jeho přátelé jsou znechucení a Emmu ihned zavrhnou. Pokrytecká maska dnešní doby s krédem „nasloucháme, nesoudíme“ se rychle rozpadá.

Borgliho novinka je oproti jeho předchozím dílům sevřenější. Norsko­-švédský titul Je mi ze sebe špatně (Syk pike, 2022) ohledával hranice, za které jsou lidé pro kousek pozornosti schopni zajít, satira To se mi snad zdá (Dream Scenario, 2023) vycházela z námětu o muži, jenž se lidem zjevuje ve snech, a zároveň prozkoumával koncept slávy a snažil se pojmenovat globální demenci spojenou se sociálními sítěmi, což se ale ne vždy dařilo.

Komornější zaostření Dramatu svědčí. Snímek těží především z dravého střihu a mistrné hry s trapností. V jádru se totiž jedná o cynickou, k postavám krutou komedii. Zpracovává závažné téma, okolo kterého by většina filmařů opatrně našlapovala, a uchopuje je ambivalentně, kriticky i s pochopením. Své postavy Borgli podmanivě trápí a odhaluje jejich sobeckost. Charlie se mění v paranoidního ubožáka, který se neustále ujišťuje, že lidé se mohou změnit. Na základě rozhovoru s nevěrnou kolegyní přitom nabývá pocitu, že to možné není. Postupně film zpochybňuje samotný koncept bezpodmínečné, iracionální lásky. Dá se na lásku vůbec věřit, když jsme obklopeni falší a nezkrotnými egy?

Dokonalá fraška

Borgli nás dusí v diskomfortu. Natahuje několik minut dlouhou scénu plnou čistokrevného cringe, tísnivé záběrování nám nedopřeje chvíli oddechu. Časoprostor narušují náhlé vpády obrazů z minulosti, případně paranoidní představy. Umění přepnout z výbušného humoru do mrazivé ztuhlosti Drama zvládá dokonale. Nezůstává přitom jen u bolestivého fatalismu. V závěru nás film konfrontuje s upřímnou vírou v milostný cit a jeho vykloubené podoby, přitom ale naznačuje, že k lásce vždy dojdeme předstíráním. Vztahy jsou nekonečným soubojem s vlastním egem, obětováním se pro druhého a přijetím nedokonalostí, ať už jsou jakékoli povahy.

Postavy místy připomínají spíše konstrukty. Větší psychologická prokreslenost chybí. Borgli však dobře pracuje s archetypy, jež jsou pro komedii příznačné. Snímek nelze číst jako mnohovrstevnatou společenskou reflexi. Jde hlavně o komedii, o hledání hranic smíchu vycházejícího z absurdně vyhroceného chování druhých, kteří se marně snaží potvrdit si svou morální čistotu. Borgli se nemilosrdně vysmívá lidské malosti – a hlavně té mužské. Emma se postupně stává postavou, do níž si každý projektuje jen to nejhorší, což ale vypovídá více o ostatních než o ní. Nejde však o bezelstnou postavu: postupně se mstí. Proč? Borgli nejen v tomto momentu nasvěcuje lidskou iracionalitu, spontánní zkraty i ztrátu kontroly nad vlastním jednáním. Zášť dřímá v každém z nás, stačí jen najít spouštěč.

Borgli má především cit pro rytmus a načasování. Někdy sice sklouzává k prvoplánovým výjevům, konverzacemi a interakcemi zamotávajícími se do trapnosti to však vyvažuje. Drama je tak výrazným osvěžením komediálního žánru, byť spíše načrtává, než analyzuje. Jako fraška schopná své diváky potrápit však funguje dokonale.

Autor je filmový publicista.