„Je to tak absurdní. Tak brutální. A zároveň je to něco, co dobře znám. Takhle se mnou lidé jednají, protože vypadám, že všechno vydržím, ničím se netrápím,“ myslí si vypravěčka a zároveň hlavní postava Posledního léta. Navenek se zdá, že všechno zvládá s pubertální arogancí a s ničím si neláme hlavu. Ve skutečnosti Hana čelí nejistotě, zmatku a osamělosti. A právě míjení se dospívajících a dospělých a rozpor mezi tím, jak se nahlížíme sami a jak jsme viděni druhými, zachycuje novela Doroty Ambrožové uvěřitelným způsobem.

Trojrozměrné ego

Už název knihy zasazuje vyprávění do specifického časového rámce. S létem, respektive s dobou prázdnin, navíc úzce souvisí i dějová linka, jíž je vypravěččin milostný vztah s doktorem, o osmnáct let starším mužem, jehož žena je nemocná, a tak jim každé léto hlídá dítě. Podivný vztah začal prázdninovým sněním patnáctileté Hany, s každým dalším létem se ale stává konkrétnějším a intimnějším. Nicméně s koncem prázdnin se kontakt na deset měsíců školního roku přeruší. Když pak hrdinka odejde studovat na univerzitu, skončí i jejich vztah. Potud bychom Poslední léto mohli vnímat jako lehce klišovitou young adult romanci. To bychom se ale chytali prvního podnětu, který text nabízí, a ochudili bychom se o zajímavější způsob čtení knihy coby svého druhu bildungsrománu, v němž proces zrání a dospívání zatěžkává všudypřítomná samota.

Haninu samotu i její pocity nahlížíme prostřednictvím vypravěčské ich­-formy. Ironickým a úsečným jazykem nám zprostředkovává vše, co se v ní děje, a zároveň i to, jak ji nahlíží (a přehlíží) její okolí. Nedostaneme možnost vidět ji i očima její kamarádky, matky nebo doktora, naopak se ocitáme za maskou arogantního adolescenta, který vzdoruje okolí. „Slyšet od ní, že jsem chytrá, je jako balzám. Ale je to jen vějička. Vím to. Návnada do pasti. Říká to každému. Jsem hloupá drzá malá štětka,“ komentuje například zdánlivě banální chválu třídní učitelky, která chce studentku podpořit a motivovat k aktivitě. Také konverzace s rodiči leckdy končí křikem nebo brekem někoho ze zúčastněných. „Hádáme se všichni ještě večer. Schválně si vezmu úplně krátké šortky, které mi odhalují polovinu zadku, a lem trička si zavážu nad pupíkem na uzel.“ Nejen Hana, ale i její vrstevníci se jeví jako domýšliví frackové s „trojrozměrným egem“, které nic nezajímá a všechno jen bojkotují.

Literatura pro mladé

Za maskou nesnesitelného puberťáka se nicméně skrývá citlivá bytost zmítaná nejistotou a úzkostí. Jako vysokoškolačka se Hana ocitne sama v novém prostředí a najednou všechna zodpovědnost leží na ní. „Ten nezájem o mou osobu, na který jsem se těšila, je děsivě sterilní, odtažitý a nedává moc smysl.“ Vzdělávací systém už ji neirituje, protože se o ni nestará. Vyučující o ni nemají zájem a rodiče se nacházejí mimo dosah. Nemusí nic, když nechce. Období dětství definitivně skončilo, přicházejí dospělé povinnosti: nakoupit, uvařit si, pravidelně se stravovat, zaplatit nájem… Vytoužená svoboda je hořkosladká. A dochází i k výměně jasně definovaných pozic: už nepečují jen rodiče, role se obracejí. Hrdince umírá otec a je na dceři, aby svou matku podpořila. „Zase sedíme u čaje, stává se z toho náš truchlící rituál (…) Je mi dvacet a je to poprvé, co ji takhle podpírám.“ Po letech neshod se znovu sbližují. S otcem už si ale roky konfliktů nevynahradí. Jediné, v co může Hana doufat, je jakési posmrtné sblížení při třídění pozůstalých věcí.

Dorota Ambrožová napsala text, který by snad mohl zaplnit prázdné místo v současné české próze, v níž až na několik výjimek, jako je například román Rozložíš paměť (2023) Marka Torčíka, chybí literatura pro mladé, kteří nefandí angloamerické produkci z booktoku, postavené na schématu „z nepřátel milenci“ nebo fantastických ság, ani je nebaví vracet se do minulosti. Mnozí chtějí číst příběhy, které jsou jim blízké a k nimž se mohou osobně vztáhnout. Třeba i prostřednictvím hrdinky, která nevyniká žádnými superschopnostmi. Prostě jen chodí na brigádu, šprtá se na zkoušky, někdy to fláká a má i období, kdy téměř nedokáže vstát z postele. Za ironií a jízlivostí rozmazleného fracka se nicméně skrývá protagonistka, jež se brání pádu do „černého bahna“ a možná se nám v lecčem podobá.

Autorka studuje bohemistiku.

Dorota Ambrožová: Poslední léto. Listen, Praha 2024, 216 stran.