V roce 1994 otřásly světem dvě zcela nesrovnatelné, a přesto v kolektivním povědomí dosud přetrvávající události – genocida ve Rwandě a smrt Kurta Cobaina. Oproti tomu vydání prvních románů dvou francouzských autorů, které si kritika zvykla nazývat enfants terribles a soustavně jednoho s druhým srovnávat, zůstalo toho roku vcelku nepovšimnuto. Teprve později se Virginie Despentes a Michel Houellebecq prošlapali až na literární výsluní. Kudy vedla cesta Virginie Despentes? Jak se ze zatracované a novináři zo­­stouzené rebelky stala hvězda literatury, filmu i veřejného angažmá?

Násilí páchané ženami

Její první román, nazvaný Baise­-moi (Ošukej mě, 1994), několik nakladatelů odmítlo vydat. Některým se zdál špatně napsaný, všem připadal nemorální. Virginie Despentes sama v rozhovorech říká, že v té době na téma, které v románu zachycuje, nebyla společnost připravená. Dvě mladé ženy podnikají zoufalý, divoký a násilný road trip Francií, konzumují při tom takové množství alkoholu a drog a zažívají tolik sexuálních eskapád, že se to zdá neslučitelné se životem, a jen tak z plezíru, nebo spíš ze vzteku, na potkání vraždí – muže. Šokovalo zejména násilí páchané rukama žen – do té doby bylo vyhrazeno mužům. Teprve vydavatel fanzinů Florent Massot našel odvahu přivést knihu na svět. Virginie Despentes pak u něj publikovala dalších deset let a vydělávala mu tolik, že když přešla k renomovanějšímu nakladatelství Grasset, Massot téměř zbankrotoval.

Novináři se knihou začali seriózně zabývat až rok po jejím vydání, poté, co Despentes pozvali do televize Canal+. V týdnech bezprostředně následujících po rozhovoru se prodalo pětkrát víc výtisků než za celý předchozí rok. Rádoby kultivovaná Francie tématům, jako jsou kriminalita a gangsterství, od Godardových filmů ze šedesátých let odvykla, násilí se objevovalo leda tak v detektivkách nebo policejních románech. S Baise­-moi na francouzskou literární scénu vtrhla street kultura mluvící jazykem společenského okraje a svým způsobem otevřela dveře dalším uměleckým počinům podobného ražení, ať se jedná o film Nenávist Mathieua Kassovitze (1995) nebo o literaturu z prostředí migrace a vyloučených lokalit, jako například román Boumkœur (1999) Rachida Djaïdaniho.

Zrodila se hvězda

V době před vydáním Baise­-moi vedla Virginie Despentes život, který francouzského měšťáka i leckterého intelektuála obvykle pobuřuje. Ze školy ji vyhodili v patnácti letech a maturitu si dodělala bez předchozího studia na gymnáziu, vášnivě milovala rap, punk, rock i další druhy tvrdé hudby, netajila se náklonností k alkoholu a drogám, psala recenze na pornofilmy, dva roky se živila jako prostitutka… Jenže Baise­-moi i další dva romány – Chiennes savantes (Cvičené fenky, 1996), Les Jolies choses (Pěkné věci, 1998) – se relativně dobře prodávaly, a tak velká média chtě nechtě musela začít Virginii Despentes věnovat pozornost, byť mnohdy pochybným způsobem. Někdy ji líčila jako „oběť podsvětí, kterou úspěch zachrání před drogami a prostitucí“, jindy její minulost zakrývala cudným závojem a často ji prezentovala jako nevzdělanou barbarku, jež podle nich jednou zdevastuje literární scénu. Kritické analýze děl se příliš prostoru nedostávalo.

Do ještě širšího povědomí ji v roce 2000 dostala filmová adaptace jejího prvního románu z roku 2000 – vedl se o ni soudní spor, v němž se řešilo, zda ji neřadit spíš k pornožánru. Zásadní zvrat ale přišel až s knihou Teorie King Konga (2006, česky 2024). Soubor sedmi esejů, označovaný jako radikálně­-feministický manifest, otevírá témata neméně problematická než ta, co se objevila v Baise­-moi: znásilnění, prostituci či pornografii. Podle autorky rozdíl spočíval v tom, že lidé si na ně za těch deset let zvykli. Velkou službu v jejích očích udělal internet – i velmi mladé dívky se v té době dokázaly dostat k informacím a zkoumat svou společenskou pozici a skrze sociální sítě se také začínaly samy projevovat. V rozhovoru pro literární festival Livre sur Place s ironií sobě vlastní Virginie Despentes pojmenovala další změnu: zatímco z ní se stala madame, novináři jsou čím dál větší ucha a míň si na ni dovolují.

Fízlování a normování

Zatímco Baise­-moi i další romány mohou působit jako individuální příběhy, Teorie King Konga jasně od prvních řádků nastavuje kolektivní rozměr. Despentes se pasuje do role „proletářky ženskosti“, ostatně už od prvních textů je odhodlaná říkat věci, které velkou část evropské patriarchální společnosti nehladí po srsti. Všechny autorčiny románové hrdinky pocházejí z prostředí mimo etablovanou střední třídu, ale v esejích se poprvé výrazně prosazuje explicitní politický aktivismus zacílený doleva. Dostává se tu do samého jádra feministického postoje. Protože kapitalistická, patriarchální společnost neomezuje jen ženy, „ve finále jsme spoutaní všichni, naše sexualita se konfiskuje, fízluje a normuje. Pořád je tu jedna společenská třída, která má zájem na tom, aby všechno zůstalo tak, jak to je, a své skutečné pohnutky tají.“

Virginie Despentes je dnes nepopiratelnou figurou francouzské literární krajiny, byť stejnou měrou adorovanou jako zatracovanou. V roce 2010 získala prestižní Cenu Renaudot za román Dítě apokalypsy (2010, česky 2012), o pár let později na čas zasedla v porotě Goncourtovy ceny, což mimo jiné pravděpodobně znamená, že tuto cenu nikdy nezíská. Jak ale uspokojivě vysvětlit skutečnost, že jsou její knihy tak oblíbené u čtenářstva a oceňované kritikou i v akademické sféře? Odpověď na tuto otázku přinášejí samotné autorčiny romány: Despentes je totiž skvělá vypravěčka a nebojí se žánrové transgrese.

Občas se jí někdo zeptá, proč píše. Ani tady svůj aktivismus nezapře: „Ještě ani dnes nemám pocit, že píšu ze stejné pozice jako ostatní spisovatelé,“ říká. „Tím nechci říct, že moje knihy jsou lepší, to nejsou. Chci říct, že mám určité specifikum, která není vzdálené tomu, co žijí moji čtenáři, jak vnímají svět. Zdá se mi, že jsem podobná spíš jim než spoustě spisovatelů.“

Vtipné rebelie

Díla Virginie Despentes balancují na ­tenké hraně popkultury. Inspiruje se pravidly policejního románu, hudbou, pornografií; její jazyk se drží pěkně na periferii. Trilogie Život Vernona Subutexe (2015–2017, česky ­2023–2024), o níž se na českých čtenářských fórech dočtete, že „jede jako teplý nůž máslem“, je toho zářným příkladem. Jedná se o dosud zřejmě nejúspěšnější autorčino dílo. Epizodicky vyprávěný příběh chlápka, který kdysi vlastnil obchod s deskami a teď, ve svých padesáti letech, nejprve pendluje mezi byty kámošů ze starých časů a posléze skončí na ulici, nás provází současnou Paříží. Topografie města je přísně realistická. Nemá nic společného s barvotiskovými letáky cestovních kanceláří ani s videem, které po útocích na klub Bataclan nechala natočit starostka Anne Hidalgo, aby se lidé přestali bát do Paříže jezdit. Protáhne vás místy, na která by se někteří možná báli i pomyslet, a vystaví vás popisům zkušeností, z nichž se člověku občas zvedne žaludek.

Autorčino psaní vyvolává návyk také proto, že je vtipné. Na rozdíl od Michela Houelle­becqa, jehož jsem zmiňovala v samém úvodu, z příběhů nekane lepkavý nihilismus a nemáte pocit, že světu v blátivé agónii není pomoci. Despentes se s člověkem moc nemaže, ať už je uvnitř nebo vně knihy, nechává mu však naději – možná naivní, ale lákavou –, že změna je tak nějak možná. Na předsádkách českých překladů se Despentes označuje jako „Houellebecq v sukních“. Nikdy jsem ji v sukni neviděla. Navíc to působí dojmem, že měřítkem úspěchu se stal extrémně pravicový, věčně načuřený a nepříliš sympatický Houelle­­becq. Ať je tahle marketingová nálepka pravdivá, či ne (uznávám, že subverzivní jsou oba), těší mě, že se na českém trhu zabydluje i Virginie Despentes. A navíc ve skvělých překladech Petry Zikmundové.

Autorka je romanistka.