Kniha německé spisovatelky Vereny Kesslerové s lapidárním titulem Eva (Eva, 2023) zachycuje několik různých pohledů na mateřství, včetně postoje radikálně odmítavého, ekologického, podle kterého by dnes zodpovědní rodiče vůbec neměli přivádět děti na svět. Ultimátní odpovědi nám však autorka nedává. Pohled z mužské perspektivy nabízí román italského spisovatele a novináře Paola Giordana Tasmánie (Tasmania, 2022), v němž ovšem dilema, zda se stát rodičem, vyřeší neplodnost.

Legitimní bezdětnost?

Byl by svět lepší, kdyby se – jak míní klimatická aktivistka a učitelka Eva Lohausová, jež dala románu Kesslerové archetypální jméno biblické pramáti – zastavilo rození potomků? Vždyť s každým nepočatým dítětem můžeme snížit uhlíkovou stopu o 58,6 tuny CO2 ročně a oddálit vyčerpání přírodních zdrojů. Navíc německé děti spotřebují v průměru třicetkrát víc zdrojů než ty ze subsaharské Afriky… Verena Kesslerová, jejíž prvotina Die Gespenster von Demmin (Demminští duchové, 2020) byla oceněna Kranichsteinovým literárním stipendiem, sama děti nemá a k tématu své druhé knihy se vztahuje se sympatickým odstupem. „Lidé chtějí dělat všechno správně. Ale to není možné. Nikdy se nedá s jistotou říct, jaký život bude. A to samé platí pro klimatickou krizi. Nemůžeme se stoprocentní jistotou říct, jak svět bude vypadat za sto let,“ uvedla spisovatelka na loňském veletrhu Svět knihy. Ačkoli považuje data svědčící o kritickém stavu naší planety za přesvědčivá, odmítá se řídit jen jimi – existuje totiž ještě osobní rovina této palčivé problematiky.

K námětu autorka přistoupila s vtipem a s jistou poťouchlostí. Protagonistka Eva jednoho dne napíše provokativní článek hlásající, že „nemít děti ušetří utrpení“, a vybízející čtenáře, aby se tváří v tvář krizi nerozmnožovali. Novinářka Sina s ní následně pořídí rozhovor, jehož součástí je i kousavá poznámka o Evině psu coby náhražce dítěte. Následuje vlna rozhořčení, dokonce výhrůžek zabitím, na sociálních sítích – jen proto, že se žena „život dávající“ (původní význam jména Eva) svobodně rozhodla život nedat. Ovšem zatímco Sinina šéfredaktorka se tetelí uspokojením z virální kauzy, Sina čím dál víc pochybuje o tom, jakým způsobem rozhovor vedla. Postupně se navíc mění i její názor na mateřství: její zprvu idylický partnerský vztah ničí urputnost touhy po dětech, které nepřicházejí. Její život provázejí výpočty ovulace, negativní těhotenské testy, nakonec i léčba neplodnosti. Přitom si uvědomuje, že se do mateřství nutí, aby uspokojila přítele.

Autorka začala na textu pracovat krátce po třicítce, tedy ve věku, kdy ženy obvykle čelí dotěrným otázkám, zda „plánují“ děti. Nevyhnulo se to ani Kesslerové, které připadalo, že klimatickou krizi, na niž tehdy intenzivně upozorňovalo hnutí Fridays for Future, nelze oddělit od zodpovědného rodičovství. Zmiňuje ovšem i tendenci pokládat každou ženu za potenciální matku. A pokud jsou její životní plány jiné, vyžaduje se po ní vysvětlení – což se mužům zpravidla nestává. Román Eva v lecčems připomene autobiografickou prózu kanadské autorky Sheily Heti Mateřství (2018, česky 2023; viz A2 č. 22/2023), jejíž hrdinka na prahu čtyřicítky zkoumá, jestli se chce stát matkou a jaké vůbec má bezdětná žena ve společnosti místo.

Pohromy vnější i vnitřní

Občas zaznívá, že chybějí literární ztvárnění zkušenosti otcovství a že psaní o rodičovství zůstává femininní záležitostí. Literární reflexi rodičovství, byť nenaplněného, nicméně najdeme v pátém románu Paola Giordana Tasmánie. Někdejší fyzik do literatury vstoupil bestsellerem Osamělost prvočísel (2008, česky 2009), následoval protiválečný román Tělo (2012, česky 2013), inspirovaný autorovými zážitky z pobytu v Afghánistánu, a poté novela Čerň a stříbro (2014, česky 2015) o mladém manželství, jež zasáhne krutá diagnóza. V románu Dobývání nebe (2018, česky 2020) se pokusil zachytit generaci, která se „potácí mezi militantním antikonzumerismem a konzumním nihilismem“.

Tasmánie je autofikcí, jež tematizuje všemožné světové krize: terorismus, změnu klimatu, pandemii, opětovnou hrozbu jaderné války; především ale vypráví o mezilidských vztazích, neporozumění, nekomunikaci a – v neposlední řadě – o neplodnosti. Vypravěč se neváhá v souvislosti s uvedenými globálními problémy označovat jako „přeživší“ a o všech těchto tragédiích vydává působivé svědectví. Zdrojem smutku a zklamání hlavního hrdiny je nicméně i vtíravý pocit fatálního osobního selhání: podle všeho se totiž nestane otcem, jak se od „správného chlapa“ očekává. To je ostatně možná hlavní důvod, proč hrdina tak intenzivně prožívá světové krize. Vnější se v jeho vidění stává vnitřním: „Možná, že veškerá posedlost některých z nás bezprostředně hrozícími pohromami, naše tíhnutí k tragédiím, které mylně považujeme za vznešené (…) spočívá v potřebě nacházet na každém příliš komplikovaném kroku našich životů ještě něco komplikovanějšího, naléhavějšího a hrozivějšího, v čem bychom mohli rozpustit své vlastní trápení.“

Přes velkou míru autobiografičnosti obou knižních novinek, které se dotýkají tématu rodičovství v kontextu klimatické krize, se nejedná o projevy autoterapie či o zpovědi, které by svou naléhavostí byly otravné. Kesslerová i Giordano sdílejí své obavy, pochybnosti a bolest, vyprávějí o nejednoznačnosti mnohých současných problémů i jejich příčin, ale také jemně popichují dnešní „bojovníky za lepší svět“ (jak naznačuje v doslovu Tasmánie překladatelka Alice Flemrová). Jako by chtěli odvést čtenáře od hluku světového dění hlouběji do nitra, kde neobstojí žádná přetvářka.

Autorka studuje komparatistiku na FF UK.

Paolo Giordano: Tasmánie. Přeložila Alice Flemrová. Odeon, Praha 2024, 291 stran.

Verena Kesslerová: Eva. Přeložila Kateřina Klabanová. Prostor, Praha 2024, 224 stran.