Åsne Seierstad (viz A2 č. 19/2016) se celosvětově proslavila knihou Knihkupec z Kábulu (2002), která vyšla v češtině nejprve v Na­kladatelství Lidové noviny (2005) a později v Absyntu (2022). V zatím nejúspěšnějším titulu zachytila osudy jedné afghánské rodiny po pádu Tálibánu. Do stejného regionu se autorka vrací i v nejnovější publikaci Afghánci (Afghanern, 2022).

Ženy jako majetek

Už od prvních stránek je patrné, k jaké události kniha postupně směřuje: k návratu Tálibánu. Na popisy záběrů z Kábulu, které před čtyřmi lety obletěly svět, přichází nicméně řada až ve třetí části. Někteří tehdy slavili, jiní se zoufale snažili dostat na letiště. Rozpor mezi oběma přístupy k tálibánskému převratu se stal pro Seierstad výchozím bodem. Vrací se ovšem i do minulosti a předkládá širší historické souvislosti včetně sovětské invaze v roce 1979, která podle Leonida Brežněva měla připomínat scénář pražského jara: po krátkém boji měla následovat „stabilizace“. Tehdy, podobně jako v aktuálním útoku na Ukrajinu, se zvolená taktika nevyplatila a válka se protáhla na deset let. Autorka nezapomíná ani na další klíčové historické etapy, které formovaly současnou situaci v zemi: afghánské království, dvě republiky, občanskou válku, jež skončila nadvládou Tálibánu, a invazi Spojených států.

Afghánské dějiny – s důrazem na druhou polovinu 20. století – vypráví prostřednictvím tří osudů. Džamila se narodila v sedmdesátých letech minulého století a rozhodla se vzdorovat typickému údělu ženy v konzervativní společnosti, takže celý život zasvětila boji za emancipaci. Vyprávění o lidskoprávní aktivistce a feministce z druhé strany vyvažuje každodenní realita tálibánské domácnosti, kterou ovládá Bašír, dítě osmdesátých let, vychovaný přísnou paštunskou vdovou. Vyrůstal s cílem pomstít smrt svého otce, jenž byl popraven tehdejšími bezpečnostními složkami. Politickou kariéru začínal v partyzánské jednotce a po návratu Tálibánu se vypracoval na pozici vlivného člena hnutí. Jeho matka a manželky, které dříve žily v drsných válečných podmínkách, si po návratu do města nejdříve kořistnicky užívaly vítězství, ale brzy se začaly bez „každodenní válečné euforie“ ve velkém domě nudit, takže si našly čas na rozhovory se Seierstad.

Třetí postava, Ariana, narozená v roce 2000, měla mít zdánlivě nejméně společného s afghánskou minulostí. Věřila, že může dosáhnout všeho, pokud bude tvrdě pracovat. Zpočátku dokonce přesvědčila svou rodinu, že má právo na vzdělání i na cestu, kterou si sama zvolí. Po návratu Tálibánu Arianin život nepřipomíná ani Džamilu, ani Bašíra, protože změna režimu přinesla i postupné omezování její svobody: musela se vzdát studií a plánů na právnickou kariéru a byla nucena přijmout domluvený sňatek. Její osud ukazuje beznaděj a nenaplněný potenciál. Seierstad střídavě líčí všechny tři perspektivy, aniž by je hodnotila, a dává čtenářstvu prostor, aby si k nim vytvořilo vlastní vztah, bez ohledu na jejich případnou kontroverznost.

I když byl podnětem k napsání knihy evidentně návrat Tálibánu, novinářka se postupně více soustředí na postavení žen. V zemi, kde jsou ženy často považovány za majetek, jehož cenu zvyšuje absence vzdělání (to by mohlo dívky „rozrušit“ a vnuknout jim „nepatřičné“ myšlenky), Afghánky neúnavně bojují za svá práva. Mezi dvěma vládami Tálibánu se po celé zemi rozšířily občanské iniciativy, které školily ženy v tom, jak se zapojit do podnikání či politiky, a zároveň vyvíjely tlak na vládu i mezinárodní organizace. Po převratu v roce 2021 se navzdory ujištěním staronové vlády hodnota dívek opět začala posuzovat podle jejich věku, vzhledu, šikovnosti, klanu, pověsti a postavení rodiny.

Cyklus marginalizace

V mezidobí před návratem Tálibánu se objevovaly mnohé příběhy plné odporu, mezi nimiž vyniká především Džamilina cesta. Naučila se nejen číst a psát, ale pustila se i do arabštiny, aby mohla číst Korán v originále. Jaké bylo ovšem její překvapení, když zjistila, že se jeho verše vztahují stejně na ženy i na muže. Odvážila se tedy vzepřít nejen mužské části rodiny, ale i svým švagrovým, které se podřídily ustáleným pravidlům: „Co když zítra přijde soudný den a Bůh se tě zeptá: Dal jsem ti život, jak jsi s ním naložila? Co mu odpovíš? (…) Prala jsem manželovy šaty, uklízela kuchyň. (…) Z takové odpovědi nebude mít radost.“

Touha po rovnosti a změně neznamenala, že by Džamila odmítala péči jako takovou. Vyrůstala s ochrnutou nohou a z vlastní zkušenosti ví, jak důležité je mít možnost spolehnout se na pomoc druhých. Její odpor směřuje především proti zřízení, které ženám předepisuje, co mají a nemají dělat. Klíčový problém nespatřuje ve vnějších projevech útlaku, jako je zákaz nošení bot, které vydávají klapavé zvuky, nebo v zahalování. Bojuje za příležitost postavit se na vlastní nohy a rozhodovat o vlastním životě, místo aby podléhala diktátu ostatních. I z toho důvodu neviní pouze muže, nýbrž i ženy, které se pasivně podřizují a nijak nerozporují své postavení v systému.

Po návratu Tálibánu Džamila patřila mezi ty, kterým se podařilo ze země vycestovat. Záhy se však na vlastní kůži přesvědčila, že i když se nemusí strachovat o život, uprchlický úděl Afghánky v Norsku, podobně jako osudy Ukrajinek ve střední Evropě, nebere v potaz jejich postavení a vzdělání. Norská integrační centra totiž nabízejí uprchlicím především práci ve službách, specificky jde o úklid, péči o děti či seniory a vaření, což je přesně to, čemu se Džamila ve své domovině bránila. Uvědomila si, že i takzvaný vyspělý pracovní trh v sobě skrývá formy vykořisťování a omezených příležitostí. Přestože tedy utekla před Tálibánem a našla bezpečí v Norsku, její život zůstává svázán s problémy uprchlíků, ale i krajanů, kteří doma bojují o přežití. Geopolitické podmínky se sice zlepšily a její život se stabilizoval, avšak narazila na systém, který člověka nejdříve definuje podle původu a schopnosti vykonávat méně odborné práce a až v druhé řadě se soustředí na vzdělání a talent. Podobný cyklus marginalizace se opakuje napříč regiony a mění se v něm pouze detaily, nikoli samotná podstata problému.

Åsne Seierstad v Afgháncích volila hrdiny účelově – nejen proto, aby poodhalila složitost afghánské společnosti a jejího emancipačního boje, ale také aby upozornila na křehkost svobody, její snadnou ztrátu a problémy, které přetrvávají i v tolik opěvovaném skandinávském sociálním systému. Neodsuzuje ambiciózní plány mezinárodních intervencí, opakovaně však tvrdí, že skutečné změny se odehrávají na úrovni jednotlivců, kteří musí čelit nejen vnějšímu tlaku, nýbrž i vnitřním konfliktům a kulturním normám. Stále totiž věří, že ať už jde o ženy v Afghánistánu, nebo uprchlíky po celém světě, jejich boj za lepší život musí pokračovat.

Autorka je komparatistka.

Åsne Seierstad: Afghánci. Přeložila Eva Kecková. Absynt, Žilina 2024, 488 stran.