Ve Stepi Oksany Vasjakinové je pasáž o tom, že místo, když ho opouštíme, zůstává; že bude, i když se okolnosti změní tak, že se k němu už nedostaneme. Často si říkám: Moskva je, to jenom já v ní nejsem. Ale mění se přece i místa, přu se v duchu s Oksanou, mnohá v posledních letech mizí. A myslím teď na jedno konkrétní. Šlo se k němu od stanice metra Náměstí Revoluce, kolem tehdy ještě původního hotelu Moskva, který o pár let později zrekonstruovali tak, že ho zbořili a místo něj postavili repliku, a dál přes Divadelní náměstí do ulice sevřené mezi Velkým divadlem a obchodním domem CUM, až se člověk ocitl na Petrovce, která pokračuje k prstenci bulvárů. Hned zkraje, v domě s číslem šestnáct, mezi výlohami italské firmy Gucci a nějakého luxusního hodinářství, byl vjezd do dvora a nad ním nápis Muzeum Gulagu.

Pro blízkost Rudého náměstí a všudypřítomnost světových módních značek jsem ho dlouho míjela v domnění, že musí jít o turistickou atrakci, obdobu všemožných muzeí komunismu se sádrovými bustami leninů­-stalinů a dalších, pěticípými hvězdami a telefony s otočným číselníkem. Když jsem jednou do dvora přece jen nakoukla, ve své představě jsem se pouze utvrdila. K domovním dveřím vedl dřevěný chodník, nad kterým se houpaly žárovky s plechovými stínidly. Cestu lemoval ostnatý drát a táhl se i k nedaleké strážní věži. Podobná doslovnost mě vždy odrazovala. Nepřenášela mě do lágru, ale jen podtrhovala, že stojím v jeho kulisách. I proto jsem návštěvu muzea dlouho odkládala. A když jsem tam konečně vešla, stejně to nebylo kvůli expozici, v níž neforemní manekýni rozehrávali scénky ze života vězňů: stáli zkrvavení u výslechu, hřáli se v baráku u kamen nebo odpočívali v ušance a vaťáku na pryčně. Šla jsem tam na nějakou přednášku, uvedení knihy, možná film. Bylo to v době, kdy se v Rusku začala probouzet občanská společnost, na pozadí protestů proti zfalšovaným volbám, na přelomu jedenáctého a dvanáctého roku. Ukázalo se, že Muzeum Gulagu v centru Moskvy není past na turisty, že chce být součástí změn iniciovaných zdola. A patřil mezi ně tenkrát i požadavek na zpracování minulosti týkající se státních represí.

Muzeum Gulagu vzniklo v roce 2001 z iniciativy Antona Antonova­-Ovsejenka, syna popraveného revolucionáře, který si sám odseděl třináct let. Založil ho jako konkurenci společnosti Memorial, jež o památku na nespravedlivě stíhané pečovala od konce osmdesátých let. Avšak neměl to být její protiklad, nástroj k popírání zločinů páchaných státem. A nebyl – přinejmenším do letošního třináctého ledna, kdy byl odvolán ředitel Muzea Gulagu Roman Romanov.

Byl to Romanov, kdo muzeum převzal v roce 2012, na protestní vlně, kdy se zdálo, že by se dal se státní mocí zahájit rozhovor o tom, co bylo. Tehdy muzeum od moskevské radnice dostalo nový prostor v První Samoťočné uličce, velký čtyřpatrový dům ze začátku 20. století, který byl zrekonstruován pro potřeby muzea v syrovém industriálním stylu. Vzápětí byla přijata koncepce státní politiky ohledně zvěčnění památky na oběti represí. Mluvilo se v ní o jejich masovosti a o tom, že Rusko nemůže být právním státem a zaujmout vedoucí pozici ve světě, aniž by na ně pamatovalo. A také o tom, že je třeba otevřít archivy a věnovat se osvětě. Tuto roli mělo plnit Muzeum Gulagu, které v očích přívrženců režimu očerňovalo veliké ruské dějiny, zatímco opozice mu vyčítala, že jen vytváří zdání zpracované minulosti, a represe přitom trvají dál.

V roce 2018 se v muzeu otevřela nová expozice Gulag v osudech lidí a v dějinách země, ve které byl sovětský státní teror představen jako nedílná součást ruské historie. Už žádní manekýni, ale skuteční lidé, jejich fotografie, dopisy i drobné soukromé předměty. Expozice se tak dotýkala každého osobně, a přestože dál promlouvala jen o minulosti, těžko se mohl člověk ubránit a nevidět v ní současnost, tváře dnešních politických vězňů. A někde tady putinovskému režimu došlo, že se mu kontrola nad minulostí vymyká z rukou, a v roce 2024 přijal novou koncepci uchovávání paměti, v níž už nic z výše zmíněného není. Loni v listopadu bylo Muzeum Gulagu zavřeno pod záminkou, že porušuje pravidla požární bezpečnosti. Ve skutečnosti proto, že Romanov odmítl cenzurovat chystanou výstavu o represích v Moskvě. Od ledna má muzeum novou ředitelku. Pro návštěvníky neotevřelo. Jako místo rozhovoru o minulosti, která má co do činění s dneškem, Muzeum Gulagu už není. Nejde o to, že se nenachází na někdejší adrese v centru města. Není ani na nové. Místa přece nejsou jen čtyři stěny, ale i to, co se v nich odehrává. A tak vlastně ani moje Moskva není.

Autorka je rusistka.