Zatím poslední lidové hnutí v českých zemích bylo to, které zaplnilo ulice a náměstí v listopadu 1989. Řadoví revolucionáři vznášeli požadavky, jejichž různorodost měla daleko k pozdějším představám o sametové revoluci jako jednohlasném volání po liberální demokracii západního střihu. Aktivní účastníci revoluce byli antikomunisté, ale také antielitáři, nacionalisté nebo stoupenci regionalismu. Mnozí z nich spojovali odmítnutí komunistické diktatury s usilováním o sociální spravedlnost a politický systém bez korupce, nepotismu a zneužívání moci. Dělnictvo si od změny režimu slibovalo lepší mzdové a pracovní podmínky, skutečné zrovnoprávnění žen a mužů na pracovištích a odchod někdejších komunistických manažerů a zkompromitovaných funkcionářů, kterým dávalo za vinu hospodářské problémy pozdního socialismu.

Revoluce čerpala z různých ideových zdrojů, byla směsí představ a požadavků, které se v učebnicích politologie nebo stranických programech zřídkakdy nacházejí vedle sebe. S odstupem skoro čtyřiceti let nelze v účastnících revoluce vidět nositele jednoznačných ideologických pozic. Dnešní politici a aktivisté mohou v minulých událostech dle libosti hledat argumenty pro současné politické jednání. Mohou vymýšlet politické tradice, k nimž se chtějí hlásit, bez ohledu na to, zda se výsledek této politické imaginace podobá historické skutečnosti. Role historika je odlišná. Kriticky zkoumá tehdejší děje v jejich dobových kontextech, zajímá se o jejich rozpory, nečekané příčiny i vyústění. Historičtí aktéři jsou pro…