Zatím poslední lidové hnutí v českých zemích bylo to, které zaplnilo ulice a náměstí v listopadu 1989. Řadoví revolucionáři vznášeli požadavky, jejichž různorodost měla daleko k pozdějším představám o sametové revoluci jako jednohlasném volání po liberální demokracii západního střihu. Aktivní účastníci revoluce byli antikomunisté, ale také antielitáři, nacionalisté nebo stoupenci regionalismu. Mnozí z nich spojovali odmítnutí komunistické diktatury s usilováním o sociální spravedlnost a politický systém bez korupce, nepotismu a zneužívání moci. Dělnictvo si od změny režimu slibovalo lepší mzdové a pracovní podmínky, skutečné zrovnoprávnění žen a mužů na pracovištích a odchod někdejších komunistických manažerů a zkompromitovaných funkcionářů, kterým dávalo za vinu hospodářské problémy pozdního socialismu.

Revoluce čerpala z různých ideových zdrojů, byla směsí představ a požadavků, které se v učebnicích politologie nebo stranických programech zřídkakdy nacházejí vedle sebe. S odstupem skoro čtyřiceti let nelze v účastnících revoluce vidět nositele jednoznačných ideologických pozic. Dnešní politici a aktivisté mohou v minulých událostech dle libosti hledat argumenty pro současné politické jednání. Mohou vymýšlet politické tradice, k nimž se chtějí hlásit, bez ohledu na to, zda se výsledek této politické imaginace podobá historické skutečnosti. Role historika je odlišná. Kriticky zkoumá tehdejší děje v jejich dobových kontextech, zajímá se o jejich rozpory, nečekané příčiny i vyústění. Historičtí aktéři jsou pro historika nejednoznačnými postavami, jejichž agendu určovaly podmínky doby, v níž žili, a které málokdy dokážeme vtěsnat do dnešních představ o správných názorech, hodnotách a činech, ať už vycházejí z jakýchkoliv hodnotových pozic.

Dějiny zdola jsou proto náročnou disciplínou. Historičky a historici píší o smýšlení a jednání neelitních společenských vrstev proto, aby demokratizovali dějiny a zpochybnili výklady minulosti psané z pohledu a v zájmu mocných a bohatých. Inkluzivní výzkum reviduje historická vyprávění etnických, národnostních a dalších majorit tím, že zdůrazňuje zkušenost marginalizovaných jednotlivců a skupin. Ačkoliv je takové bádání obvykle vedené upřímnou snahou „vrátit do dějin“ kulturně, etnicky či ekonomicky vyloučené, skrývá v sobě nástrahy ohrožující analytickou hloubku historiografie. Jedná se jak o dilemata pramenná, metodologická nebo interpretační, tak o vztah historika k předmětu výzkumu. Historiografie psaná zdola může vytvořit podobně zjednodušené a jednostranné výklady jako dějepisectví, které vidí dějiny jako výsledek mocenských her elit.

Dějiny odporu a protestu

Zakladatelským počinem dějin zdola v mezinárodní historiografii byly výzkumy britských marxistických historiků blízkých Komunistické straně Velké Británie a časopisu Past & Present. Práce Erica Hobsbawma, Christophera Hilla a Edwarda P. Thompsona jsou dnes uváděny jako klasické studie v oboru sociál­ních a kulturních dějin. Zkoumaly jednání lidí, které historiografie obvykle přehlížela jako pasivní nebo nevýznamné účastníky dějinných procesů. Tato historiografie byla aktivistická. Chtěla ukázat, že lidové vrstvy dokážou samostatně a kreativně promýšlet skutečnost a na základě toho jednat tak, aby prosazovaly své zájmy a svůj pohled na svět.

Dějiny zdola od počátku narážely na problém pramenů. Jak psát dějiny lidí, kteří po sobě nezanechali písemné doklady nebo po nich zbyly pouhé střípky svědectví? Kde najít jejich pramenné stopy v takovém rozsahu a kvalitě, aby z nich bylo možné vytvořit věrohodný historický výklad? Vedle nemnoha autentických textů neelitních aktérů byly zdrojem poznání úřední materiály a další svědectví, která popisovala lidové protesty nebo život nejnižších společenských vrstev. Obzvláště obtížným úkolem bylo rekonstruo­vat na základě těchto písemností například myšlenkový svět dělnictva a ukázat kauzalitu v jeho jednání. Jak psát o historických aktérech, jejichž jediná historická stopa se nachází ve zdrojích, jež sami nevytvořili a které mohly být navíc napsány z jim nepřátelské perspektivy? Problémem pramenů vytvořených přímo zkoumanými aktéry pak byla jejich reprezentativnost. Lze vůbec na základě početně skromných, vysoce individuálních, a tudíž nutně selektivních zdrojů vytvořit soudržné vyprávění, které by reprezentovalo postoje a jednání celé komunity nebo společenské skupiny? Dějiny zdola se staly disciplínou vyžadující experimentování s metodami a interpretacemi. To vedlo k posunům v historické vědě i ostrým polemikám o analytické přesnosti takových výzkumů.

Postkoloniální rozšíření

Dějiny zdola našly uplatnění v historiografii zabývající se kolonialismem a zeměmi globálního jihu. Postkoloniální obrat v historické vědě přinesl zájem o dějiny společenských vrstev, které byly vystaveny koloniální politice a jejichž jednání eurocentrická historiografie přehlížela nebo dezinterpretovala. Výzkum měl ukázat, že podrobené obyvatelstvo mělo vlastní hodnotové systémy, z nichž vznikla autentická politika namířená proti koloniál­ní nadvládě i moci lokálních postkoloniálních elit. Antropolog James C. Scott zkoumal rolníky v jihovýchodní Asii a jejich každodenní způsoby odporu, které se vymykají západním představám o tom, jak má vypadat rezistence utlačovaných. Koncept „skrytého přepisu“ (hidden transcript) zdůrazňoval zdánlivě neviditelné způsoby jednání, jež za fasádou poslušnosti a souhlasu podvracejí nerovné mocenské vztahy. V historiografii byla nejdůležitějším příkladem postkoloniálního rozšíření subalterní studia, která vznikla v osmdesátých letech jako společný projekt indických historiků a historiček působících především na západních univerzitách. Ranajit Guha, Dipesh Chakrabarty, Gayatri Spivak nebo Partha Chatterjee vycházeli ze západních konceptů včetně prací britských marxistických historiků nebo poststrukturalistického myšlení.

Tento výzkum nahlížel na subalterní vrstvy indického subkontinentu jako na autonomní aktéry s vlastními politickými představami a způsoby politické organizace, které vycházely z jedinečných místních podmínek a kultury. Subalterní studia se vymezovala proti výkladům dějin z perspektivy kolonizátorů i proti historickému příběhu prosazovanému indickými nacionalistickými elitami, v němž byly aktivity rolnictva nebo kmenových komunit vykládány jako součást jednotné agendy národního osvobození a dekolonizace. Součástí této kritiky bylo odmítnutí kategorií vzniklých na základě západní historické zkušenosti. Evropské pojetí politiky, třídy, sociálních hnutí nebo společenské hegemonie nebylo podle subalterních studií analyticky přínosné pro výzkum v odlišných podmínkách jihovýchodní Asie. Subalterní studia byla velmi vlivná a měla ohlas ve výzkumech dalších regionů globálního jihu. Současně se, podobně jako práce Jamese C. Scotta, stala předmětem kritiky, která upozornila na limity tohoto bádání.

Romantizace vyloučených

Slabinou dějin zdola je romantizace odporu. Autonomní jednání lidových vrstev se z tohoto pohledu jeví jako jednoznačně podvratné a emancipační. Takový výklad každodenních projevů rezistence může přehlížet základní otázky: Do jaké míry popisované jednání skutečně narušuje mocenská uspořádání? Jsou například drobné krádeže politickou subverzí, nebo spíše aktem, který potvrzuje nerovné rozdělení zdrojů? Antropoložka Lila Abu­-Lu­g­­hod proto navrhla chápat studium odporu především jako „diagnostiku moci“, jejímž prostřednictvím je možné porozumět konkrétní dynamice mocenských vztahů.

Subalterním studiím se nevyhnula kritika upozorňující na elitní zázemí zúčastněných historiků a historiček v západních institucích i kastovní struktuře indické společnosti, které se mělo odrážet v jejich psaní. Důležitou polemiku se subalterními studiemi vedl sociolog Vivek Chibber, jehož kniha Postcolonial Theory and Spectre of Capital (Postkoloniální teorie a přízrak kapitálu, 2013) otevřela diskusi o kulturním partikularismu postkoloniálního bádání. Chibber kritizoval odpor postkoloniálních historiků a teoretiků proti přejímání konceptů a praktik vycházejících z evropské zkušenosti. Neochota subalterních studií využít kategorie vzešlé z osvícenské tradice a marxismu a jejich trvání na tom, že politické jednání vykořisťovaných v regionech globálního jihu vycházelo ze zcela jedinečných a se Západem nesrovnatelných kulturních a společenských podmínek, podle Chibbera přehlíželo univerzalistické ambice jak kapitalismu, tak odporu proti němu. Paradoxně tak posilovalo orientalistické nahlížení na politiku lidových vrstev v nezápadním prostředí. Výzkum kapitalismu v zemích globálního jihu podle něj může využít univerzální kategorie při analýze akumulace kapitálu, vykořisťování a odporu proti nim, a současně respektovat jedinečnost koloniální a postkoloniální situace. Taková analýza navíc umožňuje nadregionální srovnání a nevyjímá dějiny daných zemí z širších dějin kapitalismu.

Tento směr kritiky souzní s novějšími výzkumy, které ukazují, že kapitalismus není jednotným institucionálním rámcem, který by byl postupně zaváděn v různých geografických a společenských kontextech. Historici jako Sven Beckert naopak tvrdí, že základem kapitalismu je jednoduše akumulace kapitálu, jež je v různých prostředích nesena různými aktéry, praktikami a institucemi. Kapitalismus není západní vynález, ale od samého počátku globální fenomén.

Snaha zachytit jednání neelitních aktérů může rovněž vést k přehlížení strukturálních podmínek utvářejících společenské nerovnosti. Děje se tak tehdy, když výzkum nezachycuje interakci různých společenských skupin, v níž vznikají mocenské vztahy, ale soustředí se pouze na aktivity vybraných neelitních či subalterních aktérů. Bádání sice vylíčí dělnictvo nebo rolnictvo jako aktivní historické subjekty s vlastními zájmy a světonázorem, ale jen obtížně může ukázat, zda jejich jednání podvracelo, nebo naopak utužovalo mocenské uspořádání. Historik také nezjistí, proč se tyto společenské skupiny ocitly v podřízeném a vykořisťovaném postavení a kdo měl na tom zájem. Vliv lingvistického obratu na historiografii způsobil, že se výrazněji věnovala diskurzům a reprezentacím. To vedlo ke ztrátě materiální perspektivy, zaměřené na ekonomické kořeny nerovností a jejich ukotvení v širších hospodářských a politických podmínkách. Psaní o útlaku, vykořisťování a odporu proti nim, které nedostatečně reflektuje roli ekonomických vztahů nebo institucionálních struktur, pak nutně ztrácí na analytické síle i argumentační přesvědčivosti.

Historik­-zachránce

Snaha objevovat v dějinách přehlížené aktéry a dávat jim hlas s sebou nese riziko romantizace nejen historických postav, ale také společenské role historiografie. Badatel může sám sebe vidět jako uvědomělého osvoboditele někdejších utlačovaných, které emancipuje tím, že o nich píše. Historik například v minulosti hledá zmizelý revoluční subjekt a domnívá se, že tak udržuje kontinuitu sociál­ní emancipace. Případně mohou akademici zachraňovat různě definované menšiny tak, že je „vracejí do dějin“. To je navíc často politicky a kariérně bezpečná volba, protože rétorická záchrana menšin chápaných výhradně etnicky nebo kulturně je možná i bez kontroverzní analýzy třídních vztahů a materiálních nerovností. Historické aktéry lze rovněž zjednodušit na nositele dnešních politických agend a potlačit jejich jednání nebo myšlenky, které nesouzní se současnou politikou a kulturou, ať už levicovou, liberální, nebo konzervativní. Z rozporuplných a složitých historických aktérů vznikají jednorozměrné postavy definované výhradně svým hrdinstvím nebo utrpením. V krajním případě se „dávání hlasu“ mění v předvádění morální velikosti historika či historičky. Virtue signaling, morální exhibicionismus, se stává výzkumnou metodou. Výzkumník­-moralizátor bojuje za utlačované a tím získává symbolický a sociální kapitál v akademickém prostředí i mimo něj.

Dějiny zdola v sobě nesou významný rozpor. Mají emancipační cíle, ale současně utvářejí novou hierarchii, která propojuje současnost a minulost a paradoxně může nerovnosti a zneviditelnění naopak posílit. Z akademiků se stávají mluvčí utlačovaných a vyloučených. Aby byli vykořisťovaní z minulosti bráni vážně, potřebují elitní vědce, kteří na základě vlastních měřítek rozhodnou, komu a jak udělí slovo.

Místo a materiální vztahy

Předchozí popis může působit jako cynický pohled na akademickou práci, případně jako její karikatura. Výsledkem romantizace, ideologické redukce nebo moralizování je však oslabení analytické síly historiografie, jejímž smyslem by měl být výzkum konkrétních lidí, komunit nebo společenských skupin v konkrétních politických a ekonomických podmínkách, bez přikrášlování, idealizování a moralistického patosu.

Příkladem takového bádání je významná práce o americkém populismu konce 19. století, kniha Democratic Promise: The Populist Moment in America (Demokratický příslib. Populistická vlna v Americe, 1976) amerického historika Lawrence Goodwyna. Pojednává o hnutí drobných farmářů, které volalo po větší redistribuci bohatství, regulaci velkého kapitálu, sociálním vzestupu pracujících a posílení jejich pozice v politickém systému. Americký populismus vytvořil nejen družstevní hnutí a další svépomocné aktivity, ale také svébytnou politickou kulturu založenou na široké participaci řadových členů, a předložil i propracované návrhy na rovnostářskou reformu amerického kapitalismu. V hnutí byl však přítomný také rasismus, především v jižanských státech. Některé jeho odnože řídili nebo přímo budovali političtí podnikavci a hochštapleři…

Goodwyn nenapsal idealizovanou oslavu ani elitářské odmítnutí populismu, nýbrž ukázal tento historický fenomén v jeho příslibech, rozporech i selháních. Kladl přitom důraz na souhru materiálních vztahů a místních zvláštností. Ukázal, jak ekonomické a politické podmínky určitých regionů umožnily růst hnutí a budování fungujících participativních a svépomocných institucí, zatímco v jiných regionech byla tamější specifika příčinou neúspěchu populistů. O osudu hnutí tedy do značné míry rozhodovaly lokální ekonomické vztahy. Goodwyn tedy napsal dějiny zdola jak ze sociál­ní perspektivy (hlavními hrdiny jeho knihy jsou neelitní aktéři), tak z geografického hlediska, jelikož region byl hlavní prostorovou jednotkou analýzy. Popsal, jak na regionální úrovni fungovaly vztahy mezi drobnými farmáři a lokálními ekonomickými a politickými elitami, jak hnutí ovlivnily místní politické kultury a jaký vliv mělo na jeho směřování regionální mocenské pole.

V tomto pojetí se dějiny zdola posouvají od jednotlivce k místu, od reprezentací k materiální skutečnosti. Analyzují, jak se v daných lokalitách utvářely mocenské a ekonomické vztahy. Cílem není oslavovat odpor slabých nebo svrchu „dávat hlas“ vyloučeným, ale porozumět tomu, jak vznikaly společenské a ekonomické hierarchie v konkrétním čase a místě a jaké se nabízely cesty k jejich překonání. Hlavní otázky znějí: Jak a proč jednali neelitní historičtí aktéři? Jak instituce, podoba práce a ekonomické vztahy formovaly jejich zkušenost s širším hospodářským a politickým systémem? S kým spolupracovali a proti komu bojovali? Jak se konstituo­valy mocenské hierarchie, kdo je udržoval a kdo z nich profitoval? Posun k regionální a lokální perspektivě pak umožňuje pracovat s detaily a místními zvláštnostmi. Historiografie nakonec může zjistit, proč a jak vznikla mocenská uspořádání, díky nimž se nakonec podstatná část společnosti ocitla mimo historická vyprávění, nebo v nich hrála roli pasivní a zaostalé masy.

Autor je historik.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.