Ve Španělsku v poslední době přibývá spisovatelek, které se věnují tématu žen ve společnosti. Jak vnímáte španělský feminismus a jak se podle vás odráží v literatuře?

Vzestup feminismu ve Španělsku byl významný zejména díky generálním stávkám svolaným na 8. březen 2018 a 2019. Toto hnutí zastavila pandemie, ale veřejnou debatu ovlivňuje i nadále. Myslím, že na ně můžeme být hrdí, je za ním spousta práce. Leccos ale stále zbývá udělat, například více zohlednit podmínky migrantek nebo se postavit proti vzrůstající transfobii.

Literatura odráží společnost, z níž vychází. Vidíme, že v posledních letech je publikováno více žen a získávají významnější literární ceny než dříve, ale vliv feminismu je patrný i v tom, jaké příběhy jsou vyprávěny a jak. Ubylo klišé v pojetí ženských postav, objevují se témata, která se dříve zpracovávala buď s mnoha stereotypy, anebo téměř vůbec, například mateřství.

Která literární díla vás ovlivnila jako autorku?

Hodně mě ovlivnila latinskoamerická literatura, kde má žánr fantasy mnohem větší tradici než ve Španělsku. Klíčová pro mě byla Znamení, jež budou předcházet konci světa od Mexičana Yuriho Herrery nebo Období hurikánů od Fernandy Melchor. Myslím, že můj román Červotoč je směsicí těchto vlivů a něčeho, co má ve španělské literatuře dlouhou historii: vyprávění o násilí a vykořisťování na malých městech. Tady bych jmenovala Lorcovo drama Dům Bernardy Alby a román Blahoslavení chudí duchem od Miguela Delibese.

Je pro vás důležitý kontakt se současnou španělskou literární tvorbou?

Čtu hodně současných spisovatelů, i když obvykle nechodím na literární večírky. Myslím, že jsem dost asociální, ale dobré je, že to u spisovatelky hororů nikoho nepřekvapuje! Asi budu muset u tohoto žánru zůstat, už jen proto, abych se vyhnula předávání cen a nakladatelským večírkům… Ale snažím se sledovat, co se děje. Mám ráda autorky, jako jsou Alana Portero a Cristina Morales – obě jsou velmi feministické a třídní. A také se snažím číst klasiky, protože jsem nestudovala literaturu, ale politologii, a spoustu kanonických děl jsem nečetla.

Proč jste se rozhodla spojit feministická témata s hororovým žánrem?

Myslím, že si tyto dvě věci byly vždycky blízké. Autorky a autoři viktoriánské éry hodně psali o strašidelných domech. V době, kdy byl ideálem ženy viktoriánský „anděl domova“, šlo o způsob, jak říct, že domy nejsou vždy bezpečným útočištěm. Později se s tím setkáváme u Shirley Jackson a také u Mexičanky Ámparo Dávily. V Červotoči jsem chtěla vyprávět příběh žen z mé rodiny, který je sám o sobě strašlivý kvůli patriarchálnímu násilí, a tak pokračovat v tradici spisovatelek, které používají metaforu strašidelných domů, aby mluvily o genderovém násilí. Ve Španělsku sice téměř žádnou tradici hororové literatury nemáme, ale naštěstí ji má Hispánská Amerika, se kterou sdílíme stejný jazyk. Donedávna panovalo klišé, že jde o podřadný žánr, ale to se naštěstí mění. Žánry se mísí a čím dál víc autorů skrze horor odsuzuje sociální nespravedlnost.

Dokáže horor nabídnout něco, co ostatní žánry nemají?

Na hororu mi řada věcí přijde fascinující. Je to z definice alegorický žánr. Duchové, upíři, příšery, zombie jsou metafory: zombie pro konzumní společnost, duchové často pro traumata z minulosti, strašidelné domy pro genderové násilí nebo zneužívání dětí. Vedle příběhu, který vyprávíte, je tu tedy vrstva toho, co není řečeno otevřeně, ale lze to vyčíst mezi řádky. Horor pracuje s kódy, které musí čtenáři nebo diváci dešifrovat. Vodítka k jejich rozluštění poskytují nejen spisovatelé či scenáristé, ale i populární kultura, kterou všichni známe. I tato hra s nápovědami umožňuje dát dílu hloubku. To, co není řečeno, pouze domýšleno, je stejně důležité jako to, co řečeno je.

Přijde nám, že to, čeho se hrdinky bojí, nakonec nemá nic společného s nadpřirozenem. Jsou to struktury moci, kterých bychom se měli bát?

Ano, na hororových příbězích je děsivější to, co metafora symbolizuje, než metafora samotná – genderově podmíněné násilí je hrůznější než to, že v noci slyšíte doma zvuky. Myslím, že moc se živí převážně strachem. Zkouší nás i svádět, ale když to nefunguje, nastupuje strach a násilí. Dobrá zpráva je, že se to dá zvrátit. Před časem mě například štvalo, že se příběhy o strašidelných domech odehrávají v obrovských sídlech bohatých lidí, ne v bytě v normální čtvrti. V hollywoodské kinematografii je to velmi časté a připadalo mi, že je to další známka přílišné reprezentace vyšších vrstev ve filmu. Pak mě ale napadlo, že je to možná na místě – vždyť jsou to přece oni, kdo by měli mít výčitky svědomí. Je dobře, že duchové neděsí dělnickou třídu! Ostatně Komunistický manifest začíná slovy, že komunismus je přízrak, který obchází Evropou. Možná, že tento strach můžeme využít ve svůj prospěch.

Ponese se váš rozepsaný román v podobném duchu?

Ano, i v něm budou fantastické prvky. Místo strašidelného domu ale půjde o motiv sestupu do podsvětí, který se v literatuře objevuje už tisíce let. Podobně jako v Červotoči je tam hodně lidové magie, ta se ale tentokrát soustředí hlavně na lásku. A nechybějí feministické a třídní motivy – takový je můj způsob vidění světa.

Zdá se, že v Červotoči najdeme i jemnou kritiku neoliberálního feminismu: úspěch jedné ženy umožňují těla jiných žen, které trpí ve stodole…

Feminismus nemá smysl, pokud nejde ruku v ruce s otázkami třídy a rasy. Jestliže chci pracovat mimo domov a musím kvůli tomu vykořisťovat jinou ženu, aby uklízela a starala se o děti, jak tomu můžu říkat feminismus? Řešením by mělo být bojovat za zkrácení pracovní doby a za kolektivizaci domácích prací prostřednictvím bezplatné veřejné péče o děti, veřejných jídelen nebo prádelen. Stejně tak si nemyslím, že by feminismus měl bojovat za to, aby ženy řídily nadnárodní společnosti nebo tvořily polovinu armád. Smyslem politických a sociálních hnutí není dosahovat individuálních úspěchů, a tím méně, pokud by to znamenalo násilí na jiných lidech. Zajímá mě třídní feminismus, nebílý feminismus nebo abolicionistický feminismus, který usiluje o zrušení věznic.

Jaké byly první reakce na váš román? Překvapila vás některá?

Snažím se recenze nečíst, protože mám dojem, že mě příliš ovlivňují. Ráda ale o knize diskutuji v knižních klubech, s kolegy spisovateli nebo s novináři – myslím, že mi to pomáhá nedělat v dalších textech stejné chyby a soustředit se na to, co se povedlo. Nejvíc mě překvapili lidé, kteří mi řekli, že se u knihy hodně nasmáli. Nemyslela jsem si, že je v ní humor, ale zřejmě ano! Prý se smáli, když služebné plivou pánům do jídla nebo když si světec lehne k babičce do postele a spálí prostěradlo svatozáří. Nepsala jsem ty scény jako humorné, ale humor a horor k sobě zřejmě mají blízko. Režisér Jordan Peele říká, že jediný rozdíl mezi hororem a komedií je v soundtracku, a má pravdu.

Mluvily jsme hlavně o španělskojazyčné literatuře. Máte nějaký vztah i k té české, respektive středoevropské?

Přijde mi, že česká literatura se do španělštiny překládá málo, kromě velmi známých autorů, jako jsou Kafka, Kundera nebo Hrabal. Četla jsem jen Kafku a Hrabalovy Ostře sledované vlaky. O středoevropské literatuře toho moc nevím, ale chci to napravit, protože román, který píšu, je s evropskou tradicí spojen mnohem víc než Červotoč, jenž měl blíž k té latinskoamerické. Myslím, že v Evropě máme nevyřešený vztah k historické paměti. Nejspíš to souvisí s aktuálním vzestupem fašismu. Co není zcela vyřešeno, to se nakonec vrací.

Layla Martínez (nar. 1987) je španělská spisovatelka a publicistka. Vystudovala politologii a sexuologii. Začínala jako básnířka, v roce 2020 vydala esejistickou knihu Utopía no es una isla (Utopie není ostrov) a rok nato svůj první román Červotoč (viz A2 č. 13/2024). Sloupky uveřejňovala v řadě periodik, zejména v El Salto.