V Hradci Králové v současnosti probíhá výstava Opomenutí mistři, navazující na výraznou interaktivní expozici Hledá se mistrovské dílo. Ta na přelomu let 2023 a 2024 v rámci 70. výročí založení hradecké galerie představila výběr více než dvou set maleb ze své sbírky a vyzvala návštěvnictvo, aby z děl známých i neznámých autorů a autorek hlasováním vybralo, které by si zasloužilo být součástí stálé expozice a které by si pověsilo doma. Projekt historika umění Tomáše Kolicha tak důmyslně vybídl k reflexi očekávání, která máme od „kvalitního“, „mistrovského“ uměleckého díla, i k úvahám o vlivu, jaký má prostředí prezentace na naši recepci umění.

Výsledky tohoto specifického průzkumu představila drobná publikace A vítězem se stává… (2025). V podstatě druhou fází tohoto projektu je pak výstava Opomenutí mistři, která je v hradecké galerii k vidění do konce srpna a představuje osm malířů a jednu malířku, jejichž obrazy se v návštěvnickém hlasování umístily na posledních příčkách. Tímto výběrem se výstava znovu vymezuje vůči očekáváním a obrací pozornost od běžné oslavy vítězů k pátrání po mechanismech světa umění a diváckých preferencí.

Zapomenutí mistři

Asi není překvapením, že se na výstavě nesetkáme s příklady odvážné a novátorské umělecké tvorby, ale spíše s odvozenou, i když solidní prací tvůrců, kteří ve zvolených obdobích mezi válkami, po válce a v době normalizace utvářeli širší umělecké prostředí – těch, kteří se do učebnic dějin umění nedostali, přestože ve své době byli důležitou součástí uměleckého provozu. Soubory děl těchto málo známých autorů a autorky jsou ve výstavě doprovozeny nejen jejich stručnými životopisy, ale také vybranými citacemi z historických pramenů, které naznačují možné pohledy na jejich tvorbu a připomínají, že dnes zapomenutí tvůrci se za svého života mnohdy setkávali s pozitivním hodnocením. Návštěvnictvo tak může samo pátrat po důvodech jejich současného zapomenutí, které jsou stejně jako tvorba a životní osudy vystavených různorodé.

V případě národopisné tvorby Augustina Němejce můžeme předpokládat, že důvodem jeho současného pozapomnění je jeho úzké provázání s regionem Plzeňska, obdobně působení Karla Meisnera se vymezovalo na oblast východních Čech. V případě Otty Mizery může být na vině nejen autorova brzká smrt, ale také uložení jeho pozůstalosti v Paříži a její následná ztráta. Tvorbě Jarmily Zábranské­-Sychrové ublížilo nejen zlehčující zařazení do kategorie „ženského umění“, ale po roce 1989 také její pozitivní přijetí minulým režimem.

Nakonec jsme na výstavě vyzváni k zamyšlení nad současným uměleckým světem v nenápadné, ale zábavné anketě, která se ptá, kdo ze současných umělců a umělkyň bude zapomenut a kdo se stane součástí uměleckého kánonu. Přestože se nelze ubránit zvědavosti na výsledky ankety, je jasné, že se nebude jednat o relevantní zdroj pro skutečné utváření kánonu a jeho posuzování. Význam hlasování se opět skrývá primárně ve vybídnutí k vlastním úvahám.

Kritické muzeum v regionu

V českém prostředí dlouhodobě ­rezonují úvahy polského historika umění Piotra Piotrowského o demokratickém, kritickém muzeu, vznášející požadavek, aby (veřejné) umělecké instituce nefungovaly v režimu „muzeum jako svatyně“, ani „mu­um jako lunapark“, které upevňují stávající mocenské struktury a přehlížejí zakořeněné nerovnosti mezi lidmi. Proti nim Piotrowski staví „mu­­zeum jako fórum“, zviditelňující a překonávající nedemokratický, hegemonický přístup k umění a vyjadřující se nejen k otázkám světa umění, ale i k celospolečenským tématům. To se také Piotrowski snažil realizovat jako ředitel varšavského Národního muzea přehodnocením stálých expozic i v krátkodobých výstavách, významně především ve výstavě Ars Homo Erotica v roce 2010. Jeho působení v Národním muzeu, které skončilo po jednom roce odstraněním z ředitelské pozice, ovšem ukazuje, že realizovat takový program ve veřejně zřizované a politiky kontrolované instituci není nic jednoduchého.

Jednoznačný návod, jak nejlépe naplňovat takové cíle a reflektovat přitom specifické potřeby místního publika, nemá nikdo – a proto je v prostředí českých muzeí a galerií vždy záslužné, když se i velké veřejné instituce odváží zkoušet nové cesty. V Hradci se neomezují na osvědčenou cestu opulentních přehlídek velkých jmen (jako například nedávná divácky úspěšná, ale z odborného hlediska přinejmenším problematická výstava Andyho Warhola v Pardubicích) či bezduchých prezentací lokálních „celebrit“, což je častou a politickými reprezentacemi ceněnou strategií menších, maloměstských galerií. Pokud už hradecká galerie přistoupí k prezentaci tvorby slavných umělců a umělkyň, bývá doplňována důsledným výzkumem, často ve spolupráci s externími odborníky a odbornicemi (jako v případě loňské výstavy Henry Moore a československé umění po roce 1945 kurátorek Lujzy Kotočové a Pavlíny Morganové). Především ale mají odvahu představovat publiku složitá a komplexní témata uměleckého světa. V minulosti zde byla tematizována například problematika statusu originálu uměleckého díla ve výstavě Originál? Umění napodobit umění, která do hry vtahovala i ekonomické rozměry světa umění. Později pak výstava a kniha Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a dnes reflektovaly společenský, politický i umělecký rozměr postavy Kryštofa Kolumba.

Tato i další témata se daří komunikovat díky jejich citlivému výběru, intenzivní edukační práci a nápaditým architektonickým řešením. Tomáš Svoboda v případě aktuální výstavy vy­­užívá historický nábytek, výmalbu i obložení stěn, čímž hravě navozuje v jednotlivých částech dobovou atmosféru, a podporuje tak vnímání vystavených děl v kontextu doby jejich vzniku. V předchozím projektu Hledá se mistrovské dílo naopak pracoval s minimalistickým výrazem, ale použitím aktuálně populární a výrazné oranžové i současným architektonickým přístupem poskytl neobvyklému množství vystavených děl důstojný rámec, aniž by zbytečně omezoval divácký komfort.

Mistrovské dílo ve 21. století?

Lze samozřejmě diskutovat o tom, zda se návštěvnického hlasování na výstavě Hledá se mistrovské dílo zúčastnil dostatečný počet lidí k tomu, aby z něj bylo možné vyvozovat objektivní závěry, nebo podrobit kritice východiska zkoumání a prezentovaná zjištění. To je ale v případě projektu Hledá se mistrovské dílo či Opomenutí mistři podřadné. Jeho význam nespočívá v tom, že by přinášel akademické sféře nová zásadní zjištění o diváckém chování a recepci uměleckých děl, nýbrž v hledání cest, jak vytvořit příjemné návštěvnické prostředí, jak vtáhnout nejširší veřejnost do diskusí o umění a jak proměnit galerii v místo pro aktivní a živé prožívání kontaktu s uměleckými díly, nejen jejich tichou a pokornou kontemplaci, nebo naopak přehlížení děl v rámci bombastického interaktivního zážitku.

I přes řadu podnětů, které tyto projekty přinášejí, je možné se ptát, co je jejich cílem: Jakou podobu má svět umění, do kterého je tu návštěvnictvo vtahováno? Hradecká výstava totiž tento svět nejen představuje a otevírá, ale také spoluutváří. Je jistě záslužné rozšiřovat spektrum aktérů tvořících kánon českého umění, užitečné by ale také bylo soustředit pozornost na problematické stránky kanonického umění, jeho třídní, etnické či genderové rozměry, či na otázku, jak je kánon utvářen a zda ho opravdu potřebujeme, zda je i ve 21. století namístě pracovat s pojmem „mistr“, s kategorií „mistrovské dílo“ a stavět reflexi uměleckých děl na životopisech jejich autorů a autorek.

Přestože především druhý z výstavních projektů nastiňuje i praktické, společenské a osobní okolnosti ovlivňující postavení jednotlivých děl, důsledné zkoumání mocenských struktur, které jsou zásadními hybateli světa umění, zůstává stranou; třeba bude námětem dalšího projektu, kterým by se mohla instituce přiblížit ideálům kritického muzea. Jak se dočteme i v publikaci Vítězem se stává…, návštěvnictvo je třeba nepodceňovat.

Autorka pracuje v maloměstské kultuře.