To, co se děje na Blízkém východě, nezůstává na Blízkém východě. Bezprecedentní intenzita válečného násilí v Izraeli, Palestině, Libanonu či v Sýrii má hluboké dopady i na Evropu. Americká okupace Iráku (2003–2011) a později autoritářská reakce na občanské protesty arabského jara, občanské a proxy války v Iráku (2011–2017) a Sýrii (2011–2024) zdevastovaly Blízký východ, vyhnaly přes deset milio­nů lidí do zahraničí (z toho dva miliony do Evropy) a napomohly vzestupu krajní pravice. Současná válka v Izraeli a Palestině hluboce rozděluje veřejnost a má podíl na čím dál výraznější stigmatizaci migrantů a muslimů. Morální panika kolem protestů se stala nástrojem upevňování nacionalismu a vede k zátěžové zkoušce demokratických institucí.

Dvě pozice

V posledním roce izraelská vojenská aktivita v Gaze mobilizuje a rozděluje evropské veřejné mínění víc než válka na Ukrajině. Ať už lidé odsuzují militaristický imperialismus Putinova režimu, nebo válku považují primárně za souboj Ruska a NATO, shodnou se na odsouzení mezistátní agrese, ničení civilních zařízení a zabíjení civilistů i na solidaritě s oběťmi. Izraelská odplata vůči Gaze vyvolává mnohem hlubší rozkoly. Přestože útok Hamásu na izrael­ské civilisty veřejně odsoudili téměř všichni, ničivou odvetu izraelské armády někteří výrazně podporují, jiní zase výrazně odsuzují. Zdá se, že v Česku neexistuje středová pozice, v níž by byla v izraelsko­-palestinském konfliktu uznána traumata, perspektivy a legitimní požadavky obou stran, ale také mezinárodní právo a ženevské konvence, podle kterých jsou okupace i určité způsoby násilného zacházení s civilním obyvatelstvem nezákonné. V EU ji zastupoval Josep Borrell, který udržoval diplomatické styky s oběma stranami a vyzýval k humanitárnímu přístupu a politickému řešení.

V otázce války v Gaze se místo toho střetávají dva výrazné postoje. Ten většinový přejímá premisu, že na Blízkém východě existuje jen jedna demokratická země, jež se nachází ve věčné válce s arabským světem, kterou je třeba vyhrát vojensky, a my jí dlužíme podporu z historických důvodů spojených s nacistickou genocidou Židů. Tomu oponuje postoj reagující na masové násilí proti civilistům a poukazující na humanitární právo a mezinárodní soudy, které konstatují ilegalitu okupace Gazy a riziko genocidy. Palestince chápe jako oběti okupace, podporuje jejich nárok na vlastní stát či občanská práva a volá po politickém řešení. Bylo by pochopitelné, kdyby existovaly různorodé názory na interpretaci izraelsko­-palestinských vztahů, odpovědnost za selhání mírového procesu a pragmatické možnosti řešení konfliktu. Dělicí linie je ale jiná: civilizační a geopolitické postoje se střetávají s postoji univerzalistickými a postkoloniálními.

Represe v Německu

Největší demonstrace na podporu Palestiny se odehrávají ve Velké Británii, výrazné posuny ve výkonu veřejné moci a represe ale probíhají v Německu. Citlivost ve vztahu k izraelsko­-palestinskému konfliktu není překvapivá; míra policejních represí a cancellingu je ale bezprecedentní. V některých spolkových zemích, zejména v Berlíně, zasahují vlády a policie velmi represivně proti projevům solidarity s Palestinou na ulicích, na univerzitách, ale i na uzavřených akcích. Demonstrace jsou běžně zakazovány, případně povolovány se silně omezujícími podmínkami, mezi něž patří i zákaz sloganů, vlajek či arabských proslovů. V případě porušení těchto podmínek bývají demonstrace násilně rozpouštěny policií. Počet odvolaných významných akademických a uměleckých akcí a pozvání je dlouhý: patří mezi ně zrušená hostující profesura americké filosofky Nancy Fraser, obstavení účtu Jewish Voice for Peace, zastavení dotací významným komunitním centrům jako Oyoun v Berlíně či zrušení konference Palästina­-Kongress.

Případy cancellingu analyzovala přední italská socioložka sociálních hnutí Donatel­la Della Porta. Systematické umlčování kritické a propalestinské perspektivy podle ní do značné míry vychází z aktivně vytvářené a následně institucionalizované morální paniky, která stigmatizuje určitou skupinu lidí jako deviantní, nebezpečnou a – v případě veřejných projevů solidarity s Palestinci – antisemitskou. Tento obraz obecného ohrožení má dvě roviny: jedna směšuje kritiku Izraele s antisemitismem v duchu tzv. definice IHRA; druhá připisuje antisemitismus explicitně lidem s blízkovýchodním původem.

Právnička Nahed Samour v rozhovoru pro Amnesty International tvrdí, že „každý, kdo vyjde v Německu do ulic, aby projevil solidaritu s Palestinou, musí počítat s represí. (…) Oficiálně jde o bezpečnost a prevenci antisemitských incidentů.“ Problém není samotná zcela legitimní prevence před antisemitismem, jehož projevy mohou být přítomny i na demonstracích, ani debata o dělicí linii mezi antisemitismem a antisionismem, která je často nejasná a kontextuální. Della Porta za problematické považuje ztotožňování jakékoli kritiky Izraele s antisemitismem v parlamentních, správních a univerzitních prohlášeních i v běžné policejní praxi. Soudy pak v jednotlivých případech rozhodují různě: zatímco v Berlíně byla demonstrantka za použití sloganu „From the river to the sea, Palestine will be free“ odsouzena k pokutě, v jiných spolkových zemích soudy heslo za antisemitské neoznačily. Právní nejistota a plošné podezřívání tak citelně omezují svobodu politického projevu.

Nahed Samour zdůrazňuje, že významnou roli často hrají „diskriminační předsudky vůči demonstrantům“. Tím je myšlen jak rizikový „emoční náboj“ u demonstrujících, tak i představa takzvaného importovaného antisemitismu. Obě rámování vyčleňují určitý typ politického výrazu jako implicitně rasově odlišný, ze své podstaty ohrožující a nelegitimní.

Od gastarbeitrů k antisemitům

Předpoklad „dovozu“ antisemitismu z Blízkého východu je vděčná představa, která přesouvá jeden aspekt historické viny Německa na racializované skupiny. Ti, kdo přišli budovat poválečný průmyslový zázrak, byli ještě v devadesátých letech v Německu označováni jako Turci, Kurdové nebo Maročané. Takzvaná válka proti teroru a útoky al­-Káidy v Evropě vedla k tomu, že začali být vnímáni primárně jako kulturně odlišní „muslimové“, ať byli věřící, nebo ne. V důsledku uprchlické krize a útoků v Evropě se stigmatizace prohloubila. Kategorie muslim dostala negativní význam, indikující příslušnost k civilizaci, která stojí v protikladu k vágně vnímané evropské kultuře.

V situaci více či méně systematické represe propalestinských protestů – kterých se mimochodem účastní lidé z různých částí společenského spektra a příslušníci různých národnostních skupin včetně Židů – se lidem s neevropským původem připisuje inherentní antisemitismus. Studie Univerzity v Mannheimu však ukázala, že to tak není. Tradiční antisemitské stereotypy vyjadřuje v Německu stále ještě deset až dvacet procent lidí, ale většinou se jedná o osoby vyššího věku a s nižším dosaženým vzděláním. Naopak propalestinští, levicoví nebo studentští demonstrující mají univerzalistické nastavení. Kritika izrael­ské politiky je však plošně a preemptivně považována za antisemitismus.

Toto zmatení pojmů odmítá celá řada expertů na antisemitismus, například ředitelka Centra pro studium antisemitismu TU Berlín Stefanie Schüler­-Springorum: podle ní kritika konkrétní politiky nemůže být chápána jako projev antisemitismu – ten je definován nenávistí vůči Židům jako etniku. David Ranan, izraelsko­-německý politolog zabývající se antisemitismem u muslimů, tvrdí, že z jeho rozhovorů v Německu vyplývá, že vyjadřované nepřátelství vůči Izraeli je vždy spojeno s konkrétní zkušeností bezpráví a bezmoci, neobrací se proti lidem, ale proti konkrétní politice, a antisemitismem jej proto nenazývá.

Elada Lapidota, francouzsko­-izraelského profesora židovských studií, znepokojuje vzestup antisemitismu na německé krajní pravici. Na solidárních demonstracích s Palestinou se naopak cítí bezpečně. Stigmatizace migrantů a figura importovaného antisemitismu podle něj zakrývá reálný problém, jehož součástí je i stále vyšší společenská tolerance vůči policejnímu násilí a růst identitárního nacionalismu jako nového jazyka politiky.

Tento nový, široce sdílený a přijatelný nacio­nalismus se chápe jako očištěný od hříchů nacismu svou bezvýhradnou podporou Izrae­le, a ne ochranou lidských práv a důstojnosti všech, včetně Izraelců a Palestinců. Zároveň se vehementně vymezuje proti migraci, kterou vnímá jako ohrožení národní identity. Příkladem je tweet předsedy CDU Friedricha Merze z října 2023: „Pokud jde o uprchlíky z Gazy, jde v první řadě o problém sousedních zemí. Německo žádné další uprchlíky přijmout nemůže. Antisemitských mladých mužů u nás máme už tak dost.“ Jazykem nového nacionalismu je právě civilizacionismus a geopolitika.

Autorka je politoložka.