Jak číst sbírku básní složenou ze čtyř odlišných oddílů? Máme mezi nimi hledat spojitost, nebo je považovat za svébytné cykly, které se autor rozhodl z blíže neurčeného důvodu vydat v jednom svazku? Škrapové pole Radka Fridricha provází autorská poznámka, která osvětluje, kdy a jak oddíly vznikaly. Ani tyto údaje, ani poněkud deklasující označení „řadová sbírka“, které čteme v anotaci, však odpověď na shora položené otázky nedávají. Máme tedy ocenit autorovu všestrannost? Nebo Fridrich prostě psal a psal… a potom dopsal autorskou poznámku, aby případné námitky proti nezřízenému psaní zmírnil? Možná sbírku v dané podobě předložil veřejnosti v bezelstném očekávání, že mu někdo řekne, co vlastně napsal? Anebo zavelel nakladatel, vyžádal si od autora počet a kdosi pak v anotaci opsal kompozici sbírky bezradnou větou „básník čtyřikrát jinak, ale pokaždé svůj“? Samé otázky. A mají vůbec smysl?

Fridrich starý

První oddíl, nazvaný Ten s ptačí hlavou, „zahrnuje básně tzv. lesní a topografické lyriky“ z let 2015 až 2022. Jsou to vytříbené básně­-ornamenty, žánrové obrázky nálad a situací, kde zvuk a rytmus platí víc než smysl. Člověk si říká, kam všechno to vzývání a zaříkávání tajemného, divokého, setmělého, nevlídného, ošklivého, zapovězeného prostoru vede, a záhy zjišťuje, že nikam zvlášť nevede, prostě tak zálibně plyne a mohlo by plynout dál v nesčetných variacích děsuplného „tam“, kam není radno vstupovat, kde i ti nejotrlejší umdlévají zasaženi kupříkladu smrtícím magnetismem slova „hlíza“. Nad básní Dobrá rada, které vévodí slovo „buš“, se člověk nejprve malicherně, amúzicky ptá: kde by se v krajině střední Evropy vzala buš? Ale pak pochopí, že slovo „buš“ má dobrý zvuk a jeho význam lze obětovat ostatním slovům, která, zvlášť jsou­-li sepnuta rytmem, mají taky dobrý zvuk. Poutníka veršů prvního oddílu přepadl fantas, neúprosně podléhá silám lesa.

Druhý oddíl Koutkem oka „tvoří básně evokované mými vlastními analogovými kolážemi“ z let 2017 až 2018. Ať už to znamená cokoli, povaha i účinek básní tohoto oddílu se podobá básním oddílu předchozího, bohužel přibylo šestákových charakteristik („Temně rudého vína jsem vypil tolik / že zůstávají pouze útržky chvil rozfoukané / do mahagonové noci jako její snědá ramena“). V básni Mezi korintskými regály se píše: „Višně dívají se na mě pyšně // Ale ta touha něco skutečného napsat / mě pudí dál“. To je velmi přesné, sbírka je nesena silným psavým proudem, jemuž nelze upřít plynulost ani podnětnost. Ale co onu touhu živí? Lehkost vykoupená léty praxe? Snadnost profesionála hrozící kýčem? Úlevná rezignace na „Poezii“ a oddání se slovům? Pokus o restart poetiky? První dva oddíly bezděky vystihuje jiná věta z anotace: „Cosi je tu zraňováno, cosi tu bolí a cosi se tu hojí.“ Kéž by básník – když už ne pisatel anotace – pojmenoval tahle tři „cosi“ zřetelněji. Kéž by právě o nich promluvil.

Fridrich nový

Třetí oddíl Podle soustředí „textové montáže vyňatých vět z básnických, beletristických a divadelních děl, psané v čase covidu“. Tady se ocitáme v docela jiném světě. Slova různých autorů v autorské montáži Radka Fridricha oživují docela jiné kontexty, vyvolávají docela jiné, naléhavější představy. Řeknete si, že účinek těchto básní závisí především na umění autorů oněch vyňatých vět a stejně tak na čtenářově znalosti zdrojových děl, ale nepodceňoval bych Fridrichův kombinatorický cit. Upřednostňuje tragikomiku a grotesku tam, kde ji nečekáme. Pointuje v nejširších mezích zákona. Nadbíhá kouzlu nechtěného a dělá objevy. Je to hra, často samoúčelná, nepochybně návyková, ale dobrá. „Řekněme si to otevřeně. Vrátil se mi sluch a svět se stal lepším. / Kupuji půl litru vodky a nesnáším nebožtíky.“ Zajímalo by mě, nakolik autor znění originálů ctil a kolik vět napsal sám.

Naštěstí je tu čtvrtý oddíl Uschi má uši aneb Gramatické obrázky z NDR, který obsahuje „texty vypreparované z německých gramatických příruček“. Čtvrtý oddíl září v sousedství oddílů předchozích. (Proto musely všechny vyjít v jednom svazku?) Čtenářova znalost kontextu je tentokrát zaručena, každý držel v rukou gramatickou příručku cizího jazyka naplněnou modelovými větami, o jejichž uplatnitelnosti v běžném životě zapochyboval. O to víc teď můžeme žasnout nad příhodami Uda, Uweho, Uschi, Ully, Ulrike, Ulricha, Urschuly, sousedů Schneiderových, Neubauerových a Bergerových, paní Seidlové, Herr Millera, Frau Jetmar a frojlajn Nimbauer, kteří navzdory svému utilitárnímu původu – byly to přece pouhé tlampače replik a nádoby myšlenek – prožívají za básníkova účastně škodolibého vedení první střety se svým já. Teď konečně ožili a konají, cítí, rozumí i nechápou. Vykročili ze své jednorázové existence a otevřelo se jim neomezené pole působnosti. Je strašidelné, jak náhle žijí.

Autor měl šťastný nápad a ještě šťastnější ruce. (O tom, že některé verše pohotově dopsal, tentokrát nepochybuju.) A co je nejcennější, Fridrich v básních čtvrtého oddílu natrefil esenci melancholie. Vystavil krajně nedokonalé, venkoncem omezené, pouze lidské postavy německých sousedů nedosažitelné mohutnosti života. Vypustil ty nebohé tvory z příslušných lekcí do světa básně, kde se může stát cokoli. Nechal je klopýtat naproti absolutnu. Donutil je pohlédnout do zrcadla, kde svorně shledali, že jejich papírová dokonalost z učebnice byla iluzí.

Obálka sbírky i její anotace evidují Radka Fridricha jako zavedeného básníka „hadích snů a sudetských souvratí“, ale to už není pravda, básník je jinde, konverzuje s Ulrichem, který mu ukázal, co metoda montáže a preparace může přinést: „Konečně směl říct, / co opravdu chtěl.“

Autor je kritik.