Rodačka z Uherského Hradiště studovala malbu u Vladimíra Skrepla na pražské Akademii výtvarných umění, dnes žije a tvoří v Berlíně. Už během studia se Klára Hosnedlová odklonila od tradiční malby k textilním technikám a širšímu pojetí volné tvorby. Postupně přešla od vyšívaných monochromatických obrazů přetřených barvou k realistickým, jemně vyšívaným portrétům a následně k obrazům přímo na zádech bund a vest, které připomínají luxusní kousky haute couture. Od maleb a objektů se brzy dostala k práci s prostorem – k instalacím, sochařským objektům, videím či performancím.

Výtvarné formy i materiály si vybírá eklekticky, čímž vytváří specifický mix vizuálních a zvukových vjemů, který přizpůsobuje konkrétnímu výstavnímu prostoru. Využívá přitom řadu inspiračních zdrojů – od lidových tradic a folkloru po módní průmysl, od tradičního umění po modernismus, od literatury po architekturu. „Vytvářím instalace, které reagují na výstavní prostor a jeho historii a vztahují se k němu. K nim doplňuji vlastní sochařská díla, výšivky a performance jako další vrstvy příběhu,“ komentuje umělkyně svůj přístup v publikaci k výstavě Embrace, kterou připravili kurátoři Sam Bardaouil a Anna­-Catharina Gebbers a která aktuálně probíhá v berlínské galerii Hamburger Bahnhof v rámci série CHANEL Commission. I v případě této výstavy platí, že zde hraje důležitou roli samotná architektura výstavního prostoru.

Měkké a tvrdé

Budova nádraží byla otevřena roku 1846 jako výchozí stanice železniční trati mezi Berlínem a Hamburkem a patří k nejstarším dochovaným nádražním budovám ve městě. Svůj původní účel ale plnila jen necelých čtyřicet let, než bylo nádraží uzavřeno a vlaky mířící na sever byly převedeny na berlínské hlavní nádraží. Následně budova sloužila jako obytný a kancelářský objekt a později jako železniční muzeum, než byla během druhé světové války poškozena při bombardování. Od konce osmdesátých let začal prostor sloužit současnému umění – nejprve jako místo dočasných výstav. Po rekonstrukci se zde v roce 1996 usídlila berlínská Národní galerie současného umění. A právě k tomuto kontextu proměn a nových využití prostoru se Hosnedlová vztahuje svou instalací, v níž reflektuje adaptabilitu architektury.

Při vstupu do haly návštěvnictvo ze všeho nejdříve zaujme monumentalita instalace. Dominantou prostoru je šest tapiserií ze lnu a jutových a konopných provazů, visících od stropu až k podlaze, pokryté více než třemi tisíci betonových desek, na nichž se části textilních objektů rozprostírají jako mohutné dredy. V některých místech podlahy dlaždice chybějí a odhaluje se tak hlína a – alespoň na pohled – jakási tekutá hmota, v níž se odráží okolní prostor. Při bližším zkoumání upoutají reliéfní skulptury připomínající prehistorické zkameněliny. V nich jsou zasazeny jemné realistické výšivky. Mezi těmito objekty stojí tři věže sestávající ze starých reproduktorů, z nichž zní kompozice umělce a skladatele Billyho Bult­heela. Ačkoliv autorka všechny tyto prvky použila již dříve, jejich význam se v případě Em­­­brace proměňuje. Využívá zde kontrasty pravoúhlé geometrie a organických tvarů, měkkého a tvrdého, industriálního a přírodního.

Z Moravy přes Prahu do Berlína

Hosnedlová dlouhodobě zkoumá staré řemesl­né techniky a vztah materiálů ke kulturní a sociální historii. Nesnaží se však napodobovat staré postupy nebo vytvářet repliky, ale hledá nové využití pro to, co svůj původní význam ztrácí. Pokud její tvorbou prostupuje nějaká konzistentní linie, je to práce s textilem, výšivkou a technikami tradičně spojovanými s ženskou činností. Na vytváření objektů spolupracovala s poslední českou továrnou zpracovávající len. V polovině 20. století přitom byly zpracování lnu, předení a výšivka důležitými součástmi českého průmyslu i kulturní identity. Spíše než historické techniky však Hosnedlová zkoumá paměť uloženou v tradičních materiálech a pracovních postupech – tedy spíše ve svalové paměti či podvědomí než v knihách a archivech. Tuto kontinuitu přenáší i do svých vyšívaných obrazů: ty odkazují na minulé výstavy a aktuální performance, zachycená na fotografiích, zase slouží jako podklad pro budoucí díla. Otázkou zůstává, zda takový eklektický přístup původní inspirační zdroje nezplošťuje na pouhou estetiku bez hlubšího vztahu k minulým i současným významům. Postmoderní umění na konci 20. století umožnilo neomezené mixování zdrojů a materiálů, ale takové rozšíření fokusu nutně přináší zjednodušení.

Centrálním bodem spojujícím jednotlivé prvky výstavy jsou především autorčiny osobní zážitky a zkušenosti, jež vlastně kopírují její cestu z Moravy přes Prahu do Berlína. Jako prvek propojující staré a nové, respektive staré a reinterpretované či aktualizované, lze chápat zvukovou složku výstavy, ve které znějí tradiční moravské a slovenské písně v podání sboru Lada, složeného z mladých žen, převážně narozených a žijících v Praze. Jejich přístup je podobný tomu, jak pracuje Hosnedlová – zkoumají archivy, hledají polozapomenuté písně a znovu je interpretují. Tradiční písně jemně znějící halou se prolínají s verši inspirovanými básněmi Bohuslava Reynka, které interpretuje současný český rapper Yzomandias. Kompozice vychází z reproduktorů získaných v berlínských hudebních klubech, z nichž mnohé už zanikly. Vzniká tím zvláštní paradox: lněné objekty, výšivky a relié­fy odkazující k prehistorii Moravy jsou nově vytvořenými artefakty, zatímco zvuková technika představuje archiválii.

V mytické krajině emocí

Umělkyně tak vrší jeden odkaz na druhý. Nic v její instalaci není náhodné, ale vnímat ji jako lineární příběh by bylo zavádějící. Ostatně i samotný název výstavy Embrace, tedy Objetí, zůstává otevřený interpretaci. V různých kulturách a kontextech může znamenat náklonnost i útok, blízkost i narušení osobní zóny. Další možností je dívat se na výstavu perspektivou autorky, která nejprve skrze vlastní dětské vzpomínky a kulturní paměť otevírá osobní příběhy a následně na ně vrství širší sociální a kulturní témata. Hrubost materiálu přitom využívá jako odkaz na brutalismus, ale pozornost obrací i k utopistickým vizím, environmentalismu nebo feminismu. Vztahuje se ale i k budově nádraží, když zpracovává téma proměny či určité „měkké“ přizpůsobivosti, která se umí adaptovat na změny a plynutí času.

Ačkoli instalace ohromuje svými rozměry, v autorčině tvorbě představuje spíše pokračování než zlom. Techniky i koncepční rámec rozvíjí jemnými posuny, nikoli radikální obměnou. Působí nicméně jako precizní celek, který industriální prostor Hamburger Bahnhof ovládl a proměnil jej v mytickou krajinu emocí a kulturních odkazů. Embrace tak potvrzuje schopnost Kláry Hosnedlové vyprávět silné příběhy beze slov, skrze materiál, prostor a atmosféru a přenášet je do velkých výstavních prostor.

Autor je teoretik umění.