V srpnu letošního roku by malířka, grafička, tvůrkyně objektů a experimentátorka s papírem, v němž objevila nečekané výtvarné možnosti, Adriena Šimotová oslavila sté narozeniny. Volně provázaná trojice výstav – v Galerii Benedikta Rejta v Lounech, Museu Kampa v Praze a v brněnském Domě umění – uspořádaná při této příležitosti otevírá otázku, jakým způsobem je dnes možné interpretovat dílo jedné z nejvýraznějších osobností českého poválečného umění. První z nich, výběrová retrospektiva s názvem Adriena Šimotová – Rozhraní, je aktuálně k vidění v lounské galerii pod kurátorským vedením Pavla Brunclíka. Jak artikuluje autorčino dílo, formované stejně jako u ostatních příslušníků její generace jednak zkušeností šedesátých let, jednak nuceným ústupem do privátní sféry během tzv. normalizace a opětovným návratem do kulturního provozu po roce 1989? Do jaké míry opakuje, či naopak překračuje zavedený interpretační rámec soustředěný na existenciální výpovědi v její tvorbě? A konečně, jakým způsobem konstruuje obraz Šimotové, jejíž život byl – vedle vnějších omezení – poznamenán i hlubokými osobními ztrátami?

Začít od konce

Pokud bychom očekávali, že nás první z trojice výstav seznámí s ranými grafickými pracemi či závěsnými obrazy, budeme záhy vyvedeni z omylu. Výběr vystavených děl se soustředí především na velkoformátové perforace a na frotáže vznikající od počátku sedmdesátých let, které však umělkyně plně rozvinula až později. V nich podle doprovodného textu „radikalizovala existenciálně formulované téma lidské personality spolu se soustředěným vymezováním podmínek a vztahů pro ni podstatných“.

Výstavu otevírá fotografie Adrieny Šimotové a obsáhlý kurátorský text, který poněkud „wikipedickým“ způsobem seznamuje návštěvníky s jejím životem. Vedle něj je zde uveden také soupis jejích výstav – domácích i zahraničních – a zastoupení ve sbírkách. Již toto naznačuje, že se ocitáme na výstavě, která nebude její dílo aktualizovat, nýbrž spíše konzervativně fixovat již utvořený obraz, na jehož podobě se kurátor Brunclík – coby dědic a ředitel Nadace Adrieny Šimotové a Jiřího Johna – podílí již několik desetiletí. Výčet výstav, který je možné chápat jako výčet institucionálních úspěchů, však diváctvu neprozrazuje nic o vnitřních motivacích umělkyně ani o jejím prožívání či osobním nastavení. Místo toho poskytuje pouze snadno dohledatelné informace o galerijním provozu a dobových preferencích. Totéž lze konstatovat o úvodním textu. Skutečnost, že se kurátor rozhodl lounskou výstavu věnovat pozdní fázi autorčiny tvorby – tedy dílům vznikajícím převážně v osmdesátých, devadesátých a nultých letech –, je zcela legitimní, zůstává však bez bližšího vysvětlení. Lze proto očekávat, že tento kurátorský krok bude objasněn v komparaci s dalšími dvěma plánovanými výstavami.

O blízkém a vzdáleném

Komorní výstava Rozhraní je soustředěna do přízemního patra galerie, které kromě omezených prostorových možností znamená i řadu dalších překážek pro recepci výtvarných děl. Jednou z nich je tmavá první místnost, která řadu děl doslova pohlcuje. To ovšem není problém jen této výstavy. Je proto škoda, že tvorba Adrieny Šimotové nedostala v galerii – jak by se v případě jubilejní výstavy nabízelo – více prostoru, zatímco nižší patro, pro výstavní účely výrazně vhodnější, zaujímá divácky nevděčná přehlídka galerijních akvizic za posledních pět let Přírůstky. Ta přitom ani zdaleka netvoří důstojný pandán k prezentaci Šimotové, spíše naopak. Situace tak vyvolává otázku po galerijní dramaturgii. Výstavy se nejenže nedoplňují, ale ani spolu nekomunikují, jako by se v rámci jedné instituce ani nepředpokládalo, že by k takovému dialogu mělo docházet. Ale zpět o patro výš. Již při vstupu do výstavy na diváka padne tíseň. Otisky věcí, otisky těl na bílých papírech –objekt z hedvábného papíru O blízkém a vzdáleném (Čtení, 1994), jedno z hlavních děl výstavy ze sbírek lounské galerie – navozují v kombinaci s šedými zdmi galerie rozpolcený pocit: jako bychom se ocitli v sakrálním či funerálním prostoru. Nemohou za to díla Šimotové, jinak citlivě nainstalovaná, ale samotný prostor, který jim paradoxně nesvědčí. Esteticky i emocionálně silné práce jako Střevíce (1991), Návrat ztraceného syna (1985) nebo část Z cyklu Mapování prostoru – Tělo kláštera (Hostinné) XIII, Klenby (1989) jsou vlivem potemnělého prostředí a nasvícení oslabeny. Stávají se z nich artefakty, ve kterých je jejich křehkost a efemérnost potlačena, čímž jsou zbaveny své nepochybné působivosti a především živosti. Objekt O blízkém a vzdáleném tento dojem dále umocňuje – pozitivní otisk dvou bílých figur, stop přítomnosti někoho, kdo tu již není (v tomto případě autorčiny matky a babičky), v kombinaci s projekcí dopisu, která objekt zahaluje do nečitelných znaků, nenechají diváka či divačku na pochybách o existenciální povaze díla. Stejně tak objekt prázdné Židle (1995), na níž nikdo nesedí a ani by to vzhledem k jejímu nepatrnému naklonění nešlo, navozuje téměř depresivní pocit navždy opuštěné věci. Zároveň však nijak neusnadňuje porozumění dílu Adrieny Šimotové ani celkové koncepci výstavy. V druhé, tentokrát již světlé místnosti nelze mít pocit smysluplného celku. Práce na papíře mohou být jakkoli zajímavé a hodnotné, ale při absenci myšlenky, která by je propojovala, jako by nebyly schopny sdělit to podstatné. Citlivé a jemné exponáty zde spíše mlčí, uzavřeny v kruhu zdůrazňování existenciální tísně. Šimotové tvorba má přitom i řadu dalších rovin čtení, které bohužel lounská výstava nijak neotevírá, a ani neinspiruje k jejich objevování. Autorčino dílo tak redukuje na stávající narativ existenciální tísně ženy, která ztratila životního partnera i syna, aniž by poukázala také na další polohy v něm obsažené – vnitřní sílu, nezlomnost ducha, či dokonce radost z tvorby.

Rok zapomenutých jubileí

Šimotová není jedinou osobností generace, kterou si spojujeme s šedesátými léty a jejíž jubileum připadá na letošní rok. Vedle ní by to byl i Mikuláš Medek či Olbram Zoubek. A na konci loňského roku oslavil, téměř bez povšimnutí, své sté narozeniny Stanislav Kolíbal. Je smutnou bilancí, že ani u jednoho z těchto jmen jsme se nedočkali reprezentativní výstavy, která by jejich dílo znovu zhodnotila a zasadila do širšího kontextu. Proto je skutečnost, že si Šimotovou připomínáme, navzdory výše popsaným nedostatkům záslužným činem, který by se vzhledem k významu autorky měl, stejně jako u Kolíbala a ostatních, odehrávat na půdě Národní galerie. To, že se tak nestalo, neukazuje pouze na neutěšený stav českých státních institucí a kulturního provozu obecně, ale zároveň zvýrazňuje fakt, že jsme se dosud nenaučili k těmto autorům a autorkám adekvátně vztahovat. To je i případ Šimotové – jejímu dílu se od devadesátých let věnuje převážně jediná osoba, kurátor Brunclík, autor většiny jejích výstav a publikací. I přes jeho nepochybnou erudici a detailní znalosti by bylo žádoucí, aby se její tvorbou zabývali i další kurátoři a kurátorky, což by mohlo vést k novému pochopení jejího odkazu. Totéž by se mělo týkat nejen jí, ale celé její generace. Poslední retrospektivu měla Šimotová v roce 2006 v Muzeu umění v Olomouci. Od té doby jsme neměli možnost spatřit její dílo jako celek, což je přitom jedním z předpokladů jeho nového zhodnocení. Nezbývá než doufat, že výstavy na Kampě a v Brně to alespoň částečně napraví.

Autorka je historička umění.