„Nasrat na to všecko, jakej jinej bych asi měl bejt a co asi tak jinýho bych měl dělat?“ ptá se hlavní hrdina čtvrté knihy spisovatele a vědce Josefa Pánka Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. A pokračuje: „Bejt manažer v korporátu nebo zasranej, prodejnej, prolhanej právník anebo pitomej fízl, anebo úplně nejhůř, příslušník úplný spodiny všeho, lidský, společenský a kulturní, tj. politik, vydělat prachy, pořídit si velký auta, děvky, blbou manželku a rozmazlený parchanty (…).“ V tomto litanickém a konfrontačním duchu se nese většina knihy. Hlavní postava prochází celkem nepodstatným dějem s relativně banální zápletkou a se stupňující se urputností analyzuje dnešní svět. Bolestivě ho rozebírá na prvočinitele, vzápětí jej zase šmahem propojuje do gigantických konstrukcí a chytrými argumenty poukazuje na zvrácenou podstatu těch, co ho tvoří – tedy lidí.

Tohle už samozřejmě od Pánka důvěrně známe z předchozích knih a jeho Láska v době globálních klimatických změn (2017; viz A2 č. 11/2017) dokonce získala Magnesii Literu jako literární zjevení právě i díky bezprostřednímu, hektickému stylu a v té době málo vídané snaze pojmenovávat globální problémy. Je nám to všechno nějaké povědomé, jenže ono to pořád funguje; pěkně se to čte a zároveň je opojné spoluprožívat rozhořčení nad prohnilostí naší civilizace, nad tupostí konzumerismu a slepou honbou za mocí. Portrét vědce jde na dřeň a sílu čerpá z hlubin spravedlivé nasranosti, přičemž si lze jen těžko odmyslet rovnítko mezi autorem a hlavní postavou. Třeba už jen proto, že hlavní postava je opět vědec, jenž tentokrát své mentální síly a nadání upíná do vesmíru, k něčemu tak nezměrnému, jako je astrofyzika.

Neužitečná, fundamentální krása

Děj se odehrává na nejprestižnější vědecké konferenci o astrofyzice v Dublinu. Jenže protagonista Jakub Novotný se dozvěděl, že mu oponenti „zabili“ publikaci a odmítli výsledek jeho dlouhodobého výzkumu, objev intergalaktického oblaku, který ovlivňuje chování naší galaxie. Objev je samozřejmě převratný jen v kontextu jeho oboru, nedá se nijak zpeněžit a jediný jeho potenciál je v narušení stávajících vědomostí o historii a budoucnosti sousedního vesmíru. Jakýmsi refrénem vyprávění je formulování rozdílu mezi základní a aplikovanou vědou, která už pracuje s hotovými objevy a z abstraktních výzkumů vytváří produkty, s čímž je spojené pronikání tržních principů a byznysových praktik do vědy, v níž se pak pořád musí něco prezentovat, za něco lobbovat, budovat kariéra, navazovat kontakty a upevňovat moc. Výzkumy ale mají mít „tu moc zachránit lidstvo, dík tý jejich neužitečnosti, empirický, fundamentální kráse a tomu, že nikdy k ničemu nemusej bejt a nedaj se zpeněžit“.

Pánkův hrdina krouží kolem oné slavné konference s flaškou whisky v ruce, místo poslouchání příspěvků se opíjí a potuluje špinavým přístavem mezi všudypřítomnými ploty s žiletkovým drátem. Spílá světu, noří se do sebe, vzpomíná na školu a vojnu (obě pasáže jsou vrcholy knihy), potkává nahodilé lidi, kteří mu sice oponují, ale ve skutečnosti slouží jen jako projekční plocha jeho monologu. Je čím dál sešlejší a spíše než vědce připomíná bezdomovce (ostatně vědci jsou stále častěji „jen sebestředný a ambiciózní kokoti“). A ve finále se dočkáme i jeho střetu s akademickou obcí v konferenčním centru.

Pořádně se v tom vymáchat

Metodu „člověk s běžným prahem bolesti by to přešel mávnutím ruky, ale já se v tom pořádně vymáchám a napíšu o tom přinejmenším povídku“ aplikuje v současné české literatuře soustavněji také S.d.Ch. Jenže ten si většinou udržuje jakýs takýs pobavený nadhled a s rozvahou režiséra rozehrává nastalé situace ad absurdum, kdežto Pánkovy postavy to rve zevnitř a nechávají se drtit vypjatými konflikty s okolím. Dobře to ostatně definuje Novotného přítelkyně: „Mně’s připomněl Dead Kennedys a Biafru, zkrátka všecko a všecky zprcat jak v punkovým rytmu na jednu hromadu hlava nehlava.“

Oproti strastem recepční z vědcova laciného ubytování jsou nicméně jeho problémy k smíchu, protože mladá žena se základním vzděláním prochází levnými hotely, bere mrzkou mzdu a je zneužívána svými šéfy. Z tohoto pohledu je „zabitá“ publikace opravdu jen značně nafouklou starostí a je cenné, že Pánek tento kontext do svých próz vnáší. V knize několikrát vysvitne naděje, již astrofyzik vidí ve vzdělání, které by mohlo prolomit nekonečný řetězec spotřeby, na níž bohatnou nadnárodní korporace a která vyživuje lidskou konformnost, zmanipulovatelnost a všeobecnou blbost. Avšak v telefonátu s partnerkou, v němž jsou mimo jiné tematizovány psychosociální experimenty Stanleyho Milgrama, se tato utopie opět rozpadá na prach.

Portrét vědce je antiautoritářský, anarchistický a preapokalyptický, jeho konec je ale příjemně smířlivý, navzdory vší vypjatosti a sebezpytování. Toho si je vědom i autor, který to trefně shrnuje ústy hlavního hrdiny: „To byly mý myšlenky; jsou tady sdělený koncentrovaně, hystericky, afektovaně, pateticky, analogicky době: co s kultivovaností, střízlivostí, přirozeností atp.? Jsou už dávno mrtvý!“

Josef Pánek: Portrét vědce v systému postindustriální společnosti. Argo, Praha 2025, 190 stran.