Boj s klimatickým kolapsem a další zelená agenda bývají v politice automaticky vnímány jako kontroverzní a zejména v předvolebním období se k nim hlásí jen málokdo. Na spoustě z nich přitom panuje veřejná shoda a v kampaních by našla své místo.

Část evropských úřadů a politiků už se několik let za účelem lepší ochrany dětí na internetu pokouší zavést přísnější regulaci různých online platforem a podrobnější sledování uživatelské komunikace, pro které se vžil termín „chat control“. Mnozí právníci, aktivisté a další aktéři sice upozorňovali, že jde o mimořádně nebezpečné opatření s velkým potenciálem zneužití, ale spletitá evropská legislativa nepředstavovala pro lokální média a politiky příliš atraktivní téma, takže kauza dlouho unikala veřejné pozornosti.

Když se začalo blížit říjnové hlasování o kontroverzním návrhu z dílny Evropské komise, vše se najednou změnilo. Stačilo, aby na sociálních sítích začalo kolovat pár virálních článků s (věcně zcela správnými) titulky typu „EU chce špehovat ve vašich telefonech“, a politici z řad Pirátů, ANO, ODS, STAN i dalších stran se najednou začali předhánět v komentářích, kdo z nich s obecně nenáviděnou kontrolou více nesouhlasí a jak se jí pokusí zamezit. Jde o vzácnou situaci, kdy se oportunističtí politici účelově chopili vděčné kauzy a zároveň tím přispěli dobré věci. Škoda, že podobný scénář zatím nenastal u environmentálních otázek, i když příležitostí by i zde bylo dost.

V polovině srpna proběhl v Ženevě dlouho očekávaný summit OSN, který měl vést ke globální dohodě o omezení produkce plastů a toxických látek používaných při jejich výrobě. Jednání však rychle zkrachovala, protože „ropné“ státy včetně Ruska, Íránu, Saúdské Arábie či USA spolu s lobbisty fosilního průmyslu odmítli jakékoliv závazné smlouvy, a výsledkem tak byly, jako už mnohokrát předtím, jen bezzubé proklamace, které plastové znečištění nedokážou řešit.

Celé setkání proběhlo bez větší pozornosti českých politiků a mainstreamových médií, i když to tak vůbec nemuselo být. Problémy s plastovým odpadem a nová vědecká zjištění o závažné škodlivosti všudypřítomných mikroplastů (či tzv. věčných chemikálií) vyvolávají velký veřejný zájem a (na rozdíl třeba od boje za snižování emisí) společnost spíše spojují, než rozdělují – nikdo nechce denně polykat jedy. Pár předvolebních proklamací k této problematice by jistě takřka bez práce přihrálo příslušnému politikovi body a pomohlo by to zviditelnit zásadní a opomíjenou krizi.

Řada zcela nekontroverzních zelených témat zkrátka stále čeká na to, aby se jich někdo ujal. A pokud se jich ke své škodě neujmou zástupci umírněných stran, udělá to radikální pravice (jak už se to ostatně stalo se zmiňovaným bojem za internetové svobody). A přitom by stačilo pochopit, že zelená agenda v politice nemusí spočívat jen v nadávání na Gretu a emisní povolenky.