Psal se leden 2020, když do Brna poprvé přijel arménský skladatel Tigran Mansurjan, osobnost, jejíž tvorbu vnímám jako most mezi bolestivou pamětí arménského národa a nadějí v jeho budoucnost. Osobním setkáním a dlouhými rozpravami s tímto tvůrcem se mi splnil sen. Byla to totiž jeho hudba, co mne – společně s odkazem Komitase a Aveta Terterjana – před drahnými lety přivedlo k hlubšímu zájmu o arménskou kulturu a historii. V Brně tehdy proběhla česká premiéra jeho Requiem (2011), věnovaného památce obětí arménské genocidy.

Provedení řídil německý dirigent Alexander Liebreich, který vznik díla inicioval a za jeho nahrávku získal několik prestižních ocenění. Úspěch Requiem byl enormní: nekonečné ovace vestoje ve vyprodaném Besedním domě dva večery po sobě přiměly zjevně dojatého skladatele, aby přijal výzvu brněnské filharmonie a upravil svůj kvartet Agnus Dei (2006) pro orchestr. Premiéra se uskutečnila v lednu 2021, opět pod Liebreichovou taktovkou, ovšem kvůli protipandemickým opatřením pouze v přímém přenosu na vlnách Českého rozhlasu Vltava z prázdného sálu Besedního domu – veřejnost si tamtéž mohla skladbu naživo vychutnat až o dva roky později.

Mezitím na festivalu Moravský podzim zazněl v podání Luky Ranieriho a Arménské filharmonie Mansurjanův violový koncert s faulknerovským názvem „… and then I was in time again“ (1995), a hlavně Brno v létě 2022 hostilo světovou premiéru kompozice Orhnerg – Navapet Bari (Hymnus – Dobrý kapitán), ve které skladatel, znovu osobně přítomný, zhudebnil kajícné hymny připisované svatému Sahakovi a svatému Mesropovi. Mansurjanův tvůrčí vztah s Brnem byl zpečetěn. A zpečetěno bylo i naše přátelství.

Tigran Mansurjan zaujímá v arménské společnosti výjimečné postavení – jen málokterý žijící skladatel soudobé vážné hudby se těší tak hlubokému uznání publika a současně tak srdečnému respektu široké veřejnosti (možná by se v tom dal přirovnat k Philipu Glassovi nebo Arvu Pärtovi). V Jerevanu ho lidé různých generací poznávají na ulici, zdraví ho, fotografují se s ním, chtějí autogram. Pravda, mnozí z nich si ho spojují především s hudbou ke starým arménským filmům (včetně Paradžanovovy Barvy granátového jablka nebo Mkrtčjanova Tanga našeho dětství), aniž by znali jeho dílo koncertní, uvědomují si však, že Mansurjan svým mezinárodním renomé přispívá k šíření arménské kultury ve světě.

Na tomto potenciálu staví i skladatelská soutěž zaštítěná Mansurjanovým jménem, která je otevřená autorům z celého světa bez věkového omezení. Podmínkou je zhudebnění arménské středověké, klasické nebo moderní poezie (v originále nebo překladu), což koresponduje s estetikou Mansurjanovy tvorby a se snahou dostat do širšího povědomí i arménskou literaturu. V komorní skladbě nevelkého rozsahu soutěžící mohou spolu s hlasem uplatnit jeden až dva hudební nástroje. Letos se uskutečnil třetí ročník a mně se poštěstilo zasednout v porotě. Ačkoli vysedávání v porotách skladatelských či interpretačních soutěží nevyhledávám, tuto nabídku jsem nemohl odmítnout.

Překvapilo mne, že ze šesti skladeb, jež se dostaly do finále, jen jediná – David Sasunský pro baryton, violoncello a klavír od Dzovinar Mikirditsjanové – měla originální arménský text (od Nigoghose Sarafjana). A zaslouženě zvítězila. Ve zbývajících pěti případech šlo o zhudebněné překlady. Na druhém místě skončil Morning Song pro mezzosoprán a violoncello na slova Nersese Šnorhaliho od polského skladatele Nikodema Kluczyńského; třetí cena připadla slovenskému houslistovi Milanu Paľovi, který složil skladbu Ezra Pound’s Tree pro mezzosoprán a housle na text Henrika Edojana. Zvláštní cenu od hudebních laiků z pořádající Nadace KOGHG si odnesl francouzský autor Jean­-Charles Gandrille.

Mimochodem, Nadace KOGHB stojí za krátkou poznámku. Pro mne je to totiž nevídaná věc: v nadaci působí bankéři, ekonomové či právníci, kteří přispívají k rozvoji různých sfér arménského života – investují do sportovních zařízení, organizují vzdělávací a kulturní akce a podobně. Když jsem se bavil s Armanem Barseghjanem, jedním ze zakladatelů nadace, skromně podotkl, že soudobé vážné hudbě příliš nerozumí, ale má ji rád a věří, že má smysl ji podporovat. Notabene když je „k mání“ taková osobnost jako Tigran Mansurjan. Kéž by majetní lidé takto osvíceně uvažovali i u nás…

Jerevanský pobyt mi umožnil vstřebávat všudypřítomnou historii a duchovno v přirozené, ryzí podobě. Nejvíc mne to táhlo za inspiračními zdroji Mansurjanovy tvorby: navštívil jsem impozantní muzeum zakladatele arménské národní hudby Komitase, sousední Panteon s náhrobky významných postav arménské historie, Matenadaran (Ústav starých rukopisů Mesropa Maštoce) či budovu filharmonie a vypravil jsem se i kousek za Jerevan do starobylého kláštera Geghard. Společně s Mansurjanem jsme zavítali do Muzea arménské genocidy, kam skladatel coby potomek obětí masakru z roku 1915 chodí pravidelně klást květiny, neboť místo posledního odpočinku svých předků nezná. Při všech setkáních doprovázela Mansurjana dcera Nvard, která žije v Los Angeles, ale čím dál častěji se vrací do Jerevanu, aby byla nablízku svému otci a také aby dohlédla na chod centra pro děti z okraje společnosti, které tu před lety založila.

Z Jerevanu jsem odjížděl plný silných dojmů a příběhů. A s nadějí, že k příštímu setkání s Mansurjanem dojde už letos na podzim, kdy v Brně znovu zazní Orhnerg – Navapet Bari.

Autor je dramaturg Filharmonie Brno.