Skladatel Andrew Lloyd Webber a scenárista Tim Rice jsou zásadní postavy muzikálové produkce – jsou autory světově vůbec nejúspěšnějších titulů. Jedním z prvních děl této dvojice – poté, co si tvůrci získali věhlas biblickou, barvami hýřící show Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat (1969) – bylo konceptuální album Jesus Christ Superstar (1970). O nahrávku, a ne o divadelní uvedení, šlo proto, že se jim kvůli křesťansky citlivé problematice nepodařilo sehnat vhodnou scénu. Díky úspěchu alba byl nicméně hned o rok později muzikál představen na Broadwayi. Progresivní a s ohledem na trendy dobového hudebního průmyslu eklektické dílo postavu Ježíše zlidštilo a v zásadě empaticky nahlíželo i na Jidáše, jenž je skutečnou hlavní postavou a průvodcem biblickým příběhem.

Ze studia do pouště

Záměrem autorů bylo poslední dny Kristova života ohlodat na kost a z Božího syna udělat člověka – paradoxně ale skrze výrazně stylizovaný muzikální tvar, takřka bez mluveného slova, jen s občasnými rytmickými verši. Scénář neobsahuje Kristovo zmrtvýchvstání, vrcholí jeho ukřižováním. Muzikál se v dalších letech a desetiletích dočkal řady uvedení a přepracování po celém světě, obzvlášť v Česku má mezi muzikály prominentní místo. Na spoustu verzí přitom mělo vliv především filmové zpracování z roku 1973, nikoli původní scénická podoba.

Tim Rice měl ohledně filmové adaptace jasnou představu. Rockovou operu chtěl zasadit do velkolepých kulis připomínajících robustní produkce Cecila B. DeMilla, režiséra úspěšných biblických opusů Desatero přikázání (The Ten Commandments, 1923) nebo Král králů (The King of Kings, 1927). Režisér Norman Jewison, jenž měl za sebou úspěšný muzikál Šumař na střeše (Fiddler on the Roof, 1971), nicméně o koncepci přemýšlel jinak. Doba nesmyslného utrácení amerického filmového průmyslu navíc skončila. Tradiční, takřka půlstoletí beze změn fungující Hollywood padl a otevřelo se pole pro nové autory a tematicky i formálně odvážné počiny. Tradiční technicolorové spektákly, ať už historické, nebo muzikálové, pomalu vymíraly. Jewison tak rockové epopeji dal soudobý styl. Vzepřel se očekávání a natáčení přenesl do pouště v Izraeli.

Přijeli herci

Filmovému rámování dominuje rozlehlá, drobnými kopci posetá poušť. Panoramatický záběr na kamenitou krajinu jen umocňuje její nehostinnost. Ve spojení s pozvolnou transfokací postupně odhaluje přilehlé trosky, rozpadající se sloupy a pískem zaváté rozpraskané zdi staveb zašlé civilizace. Z táhlých tónů najednou vystupuje úderný zvuk elektrické kytary, jenž spolu s plíživou kamerou a prolínavým střihovým efektem ohlašuje, že se něco blíží. V dáli se začne vířit prach, z něho se vynořuje řítící se objekt. Nejde však o cválajícího koně, nýbrž o červenobílý autobus s hebrejskými nápisy.

Na jeho střeše leží masivní dřevěný kříž, z přeplněného vozidla vystupuje množství lidí. Jsou to umělci v soudobém oblečení, kteří hýří energií a poskakují kolem autobusu, což je v ostrém kontrastu s předehrou. Dosud pustý prostor rychle ožívá. V živelném tempu si účastníci mezi sebou přehazují rekvizity, oblékají se do kostýmů, češou se. Mezitím už se ve tvářích herců zračí jejich postavy. Budoucí Pilát v obavách hledí do kamery a zakrývá si oči slunečními brýlemi, Herodes líně sedí na židli, Jidáš zírá do dáli. Sekvence končí záběrem na kruh herců, kteří oblékají Ježíše. Protagonista je na světě, děj může začít. Všichni se rozcházejí na své pozice v již rozestavěných strohých kulisách, z nichž nejvýraznější je trubková konstrukce tribunálu, díky níž mají kazatelé vše na očích.

Film bývá spojován především s hippie komunitou a queer čtením. K biblickému námětu přistupuje svobodně, pracuje anachronicky s oblečením i účesy, je otevřený campovému přístupu a narušuje rigidní, heteronormativní pohled na vztah mezi Ježíšem a Jidášem. Kristus zde má ke svému zrádci mnohem blíže než k Marii Magdaleně. Jakkoli je ale tato queer optika podnětná, Jesus Christ Superstar obstojí i čistě esteticky – jako počin svébytně pracující s filmovými postupy, přičemž určujícím stylistickým, inscenačním i tematickým prvkem je právě neukotvená mizanscéna. Té dominuje všudypřítomná poušť, ztělesňující univerzální časoprostor i nadčasovost příběhu. Nezáleží na tom, kde se Kristův příběh odehrál, nebo za jakých podmínek. Jde o symbol. Toto civilní, zemité pojetí Ježíšova obrazu předjímá jeho další, temnější portréty, především Poslední pokušení Krista (The Last Temptation of Christ, 1988) od Martina Scorseseho.

Symbol možností

Poušť zprvu podtrhuje osamocenost a vnitřní pochyby muže, který je předurčen stát se archetypálním padouchem. Muzikálové pojetí Jidáše je ovšem na míle vzdálené tomu, jak k Jidášovi přistoupil například Dante, jenž zrádce nemilosrdně nechal trpět v satanově tlamě. Muzikálový Jidáš je v rozlehlé krajině sám, jen se svými myšlenkami, které – ačkoli je hlasitě zpívá – slyší pouze on. Je to vyvrženec, z dálky sledující Ježíše provázeného davy následovníků. Jeho hlas se vytrácí v ozvěnách a po několika přeostřeních se v poušti zcela ztratí i jeho postava.

Pro tvůrce nebyla poušť jen kulisou. Prostředí zbavilo legendu ornamentů. Rozlehlé pláně přejímají úlohu divadelního jeviště, umocňují časovou neukotvitelnost. Ve stejném prostředí potkáte vojáky se samopaly a plechovými helmami i řadu kněží v hrozivě černých hábitech. Pustá krajina odráží duchovní prázdnotu těch, kdo hledají pozemské štěstí místo vnitřní proměny. I Ježíšovi učedníci se často jeví titěrně oproti nekonečným plochám písku a kamení. Kromě toho toto dějiště podtrhuje Kristovu roli duchovního vůdce, který je v konfliktu s autoritáři i očekáváními svých následovníků.

V biblickém pojetí je poušť navíc místem zkoušky, oběti a transcendence. Když Kristus zpívá katarzní píseň V zahradě getsemanské, četné dvojexpozice a namodralá tonalita obracejí naši pozornost k vnitřním pochybám protagonisty, k přijetí smrti a úlohy trpitele. Poušť je ale zároveň symbolem možností. Prázdnota stejnou měrou asociuje opuštění i možnost nového začátku. Strhující závěr, kdy skupina po ukřižování Krista nastoupí zpátky do autobusu, na což naváže záběr na vycházející slunce, symbolizuje ztrátu i naději. Do obrazu posléze vstupuje mihotavá postava, naznačující, že víra musí být předávána dalšími lidmi. Poušť své návštěvníky vyzývá, ale také utváří.

Autor je filmový publicista.