I přes povolební pachuť se mi daří těšit se z podzimu. Tu a tam vyrážíme s manželkou na toulky po kopcích a vesnicích poblíž našeho bydliště v Ústeckém kraji. V sousední obci se před vkusně zrekonstruovaným sudetským stavením dáme do řeči se sympatickým manželským párem okolo padesátky a jsme pozváni dovnitř. Manželé nás zasvěcují do svého kutilství a nemůže být pochyb o tom, že jejich znalosti v oborech stavebnictví a restaurátorství jsou značně pokročilé. Neskrýváme obdiv a nešetříme uznáním, panuje přátelská atmosféra… V jednu chvíli přijde řeč na menhiry na zahradě. „Chodíme se k nim dobíjet, i naši známí tam chodí,“ sdělí nám. Slovo energie a svoboda se ve slovníku hostitelů objevuje často. Trochu znervózním, ale nic nedám najevo. Po prohlídce domu jsme doslova fascinovaní zručností a pílí lidí, které jsme ještě před hodinou neznali.

Usedáme v místnosti s krbem, hovor se stáčí k pracovní náplni našich životů a také k obecnějším hodnotám. „Třeba to povinné očkování, ten covid, to divadlo! Já jsem stál v přední lajně na Václaváku a řval jsem, co to šlo,“ informuje nás muž a jeho partnerka se přidává k hrdému vyprávění o boji proti povinnému očkování. S manželkou si vyměňujeme pár nervózních pohledů. Co teď? Ideologicky zjevně stojíme na opačné straně. Zajímáme se, co je k jejich přesvědčení vedlo. „Víš, mně ani nešlo o to očkování, ale vadilo mi, že jsem si nemohl vybrat,“ uzavírá téma muž. Přes značnou ideologicko­-politickou nekompatibilitu nicméně zažíváme příjemné chvíle. Vyprávíme jim o svých pracovních zkušenostech a zálibách. Zmiňujeme podporu lidí z Ukrajiny v rámci projektu financovaného Evropskou unií (k níž naši hostitelé pociťují silnou skepsi), práci v A2, neziskový sektor obecně, sociální služby, umělecké školy… Naše vyprávění je přijato se zájmem.

Po pěti hodinách příjemně stráveného času s neznámými lidmi, kteří nás – muže s nalakovanými nehty, ženu s queer symboly na šále a italského chrtíka v oblečku – pozvali do svého intimního prostoru, se vracíme domů noční krajinou a reflektujeme, co pro nás bylo v hovoru užitečné. I přes vyhraněné názory jsme dokázali udržet vzájemný respekt. Soustředili jsme se na to, co máme společné, a nikoli na to, co nás rozděluje. Stereotypní úsudky jsme nahradili zvídavostí. A kdo ví, třeba si my, ezoskeptici, jednou vyzkoušíme sílu menhirů, a euroskeptiční manželé možná zase najdou nějaké pozitivum na členství v Evropské unii… Ať tak, či onak – jak zaznělo před rozloučením, na další společné setkání se těšíme.