Nástup nové vlády šel paralelně s jedním bizarním divadlem. To se v listopadu loňského roku ucházel nově zvolený Okamurův poslanec Miroslav Ševčík o vedlejšák: poté, co jej rektor Vysoké školy ekonomické odvolal z funkce děkana jedné z jejích fakult, se rozhodl střihnout si rovnou roli rektora. Ne­uspěl, a tak alespoň zavalil české vysoké školství přívalem kleteb, postěžoval si mimo jiné, jak velkou roli mají v akademických senátech studenti. A rovnou začal hrozit – bude se připravovat nový vysokoškolský zákon a on už na to se svými zkušenostmi dohlédne…

Naštěstí má vysoké školy v gesci někdo zcela jiný. Robert Plaga je nejen jeden z mála sympatických ministrů v Babišově vládě. Je také jedním z nejúspěšnějších polistopadových ministrů školství vůbec (pokud ne zcela nej­úspěšnější). I mnozí lidé, kteří mají obavy z politického působení Babiše a jeho hnutí, jen těžko krotili své naděje, že po průšvihu s Mikulášem Bekem bude Plaga znamenat řešení, a podobně jako ve svém prvním funkčním období výrazně posunul základní a střední školy, přispěje nyní k řešení dlouhodobě neudržitelné podfinancovanosti vysokých škol a zároveň pomůže odstranit některé jejich neduhy.

Byly tu ovšem také rozpaky. Někteří vzpomínali, že Plaga zazářil ve vládě ANO se sociál­ní demokracií. Zopakuje svůj úspěch, když bude obklopen okamurovci a motoristy, stejně jako mnohými politiky ANO? Zatímco SPD nenávidí humanitní vzdělání tak nějak obecně, mnozí motoristé je jako absolventi filosofických fakult nenávidí metodicky, například Matěj Gregor navrhuje, že by se na humanitních oborech mělo (na rozdíl od ostatních) platit školné. Mezi poslanci ANO najdeme také řadu autoritářsky smýšlejících lidí, nebo třeba poslance ANO Denise Doksanského, vlastníka velmi pochybné soukromé školy. Bude mít Plaga v této společnosti podobné partnery pro debatu o školství, jako měl v sociálních demokratech Petru Pavlíkovi či Stanislavu Štechovi?

A lze si klást otázky i nad některými výroky samotného Plagy. Když se na některých vysokých školách objevily palestinské vlajky a při jejich obhajobě se argumentovalo akademickými svobodami, napsal Robert Plaga tvít, v němž vyzval všechny diskutující, ať si přečtou příslušný paragraf zákona o vysokých školách. Měl pravdu, v něm vymezené akademické svobody pokrývají pouze výzkum a vý­­uku, nikoli třeba popularizaci, a už vůbec ne obranu humanistických hodnot, k níž se přitom univerzity hlásí. Otázkou zůstává, proč měl vlastně ministr školství takovou potřebu právě toto zdůrazňovat a připomínat studujícím i jejich učitelům meze jejich svobody, to, že podle něj a zákona končí v seminárních místnostech a na stránkách odborných časopisů. Co tím chtěl říct a co to vypovídá o jeho vnímání vysokých škol?

Nicméně, proč mluvit o jednom tvítu. Plaga se skutečně činil. Půl roku ve funkci, a už unikají do médií první teze k debatě o změně vysokoškolského zákona. Jsou promyšlené, založené na dobrém pojmenování neduhů samosprávy českých vysokých škol, přílišné roztříštěnosti fakult, zneužitelnosti samosprávy… A ty nabízejí řešení: oslabení volené samosprávy a také autonomie fakult, menší role studujících v senátech, a naopak větší role rektorů, kteří by univerzity řídili pěkně manažersky, s drivem a vizí. Namísto samosprávných senátů bude hrát klíčovou roli devítičlenná univerzitní rada: tři členy dodá akademický senát, tři pošle komise z ministerstva školství a další tři vybere těchto šest členů z vnějších aktérů, včetně firem. Tato rada bude rozhodovat o všem podstatném, a také volit rektora… Tedy pardon, kdepak volit – vybírat ve výběrovém řízení, ideálně mezinárodním…

Zatímco z Dobešovy reformy, proti níž univerzity protestovaly v době Nečasovy vlády, čouhala účelovost jako sláma z bot, Plagova reforma se kritizuje hůře. Kdo by se odvážil protestovat proti mezinárodním výběrovým řízením, profesionalitě a manažerskému stylu? Na rozdíl od Dobešova průhledného a odbytého pokusu přihrát univerzity soukromým zájmům dnes nelze zpochybňovat kompetenci a nejspíš ani dobré úmysly autorů. Jenže to nemusí stačit. Nahrazování demokracie centralismem a manažerským vládnutím může napáchat na českých univerzitách ohromnou paseku, i když je přineseno dobrými úmysly a kompetencí. Důrazné řízení shora může při značné oborové pestrosti univerzit zlikvidovat právě to, čím jsou cenné. Ohromné pravomoci pro radu, jejíž většinu budou tvořit nominanti ministerstva, zástupci firem a další vnější aktéři, mohou znamenat stejnou hrozbu, jaké jsme se báli za Dobeše: nepřátelské převzetí univerzit aktéry, kteří s nimi nebudou mít nejlepší úmysly. Už jsem také viděl příliš mnoho institucí (včetně některých prestižních západních univerzit) zdevastovaných kastou mezinárodních manažerů na to, aby na mě udělaly dojem řeči o mezinárodních konkurzech na rektory.

Celé to trochu připomíná film Vlastníci: demokratická samospráva univerzit je peklo, které dobře známe, ve všech detailech jeho nesnesitelnosti. Dobrým symbolem patologií toho systému (a ekvivalentem postavy, kterou ve Vlastnících hraje Jiří Lábus) byl poslanec Ševčík v dlouholeté roli děkana Národohospodářské fakulty VŠE, z níž si pomocí manipulativních a nátlakových praktik či pochybných postav (plagiátor Martin Kovář) udělal na dlouhá léta své královstvíčko. Jenže chceme skončit jako postavy příběhu, jež si dokážou představit jen jeden druh pekla (totiž ten, který právě zakoušejí) a klidně předají všechnu moc neznámým profesionálům, kteří je z něj mají vyvést? Jednu takovou reformu, kde peklo, které známe, vystřídalo peklo, které jsme neznali, jsme koneckonců zažili nedávno – mluvím o reformě doktorského studia, jež sice změnila naprosto nedůstojné podmínky, ale za cenu drastického snížení počtu doktorandů a doktorandek, a tedy ve výsledku toho, že z roku na rok přibouchla dveře před mnoha talentovanými zájemci o studium.

Univerzity potřebují změny, ale sotva jim pomůže agresivní překopání základů směrem k centralizaci a manažerskému řízení. Potřebovaly by spíš pozvolnou péči, jež by odstraňovala problémy, které demokratické řízení má. Třeba se vůle k této pozvolné péči vyvine, pokud budou mít univerzity dost sebevědomí, aby hájily svou autonomii jako hodnotu důležitou pro celou demokratickou společnost.

Po veřejnoprávních médiích jsou za přežitek označovány také demokraticky samořízené univerzity. Bude mít česká demokratická veřejnost a především sami vyučující a studující dost sebevědomí a síly, aby je uhájili?

Autor je politolog a publicista.