Ačkoliv bývají o období státního socialismu vedeny vášnivé polemiky jak v řadách odborné, tak laické veřejnosti, i přes značný časový odstup stále chybí jeho zpracování v historických syntézách. Teprve v posledních letech se začínají objevovat historické práce reflektující v podobě uceleného výzkumu dějiny Komunistické strany Československa. V rozsáhlé ediční řadě, iniciované na počátku nultých let ředitelem nakladatelství Paseka Ladislavem Horáčkem, tak v současné době vychází syntetické dílo, odkazující k poststalinskému období státně socialistické diktatury. V objemné publikaci Velké dějiny zemí Koruny české XVIII (1956–1967) historik Jiří Suk zároveň reflektuje nejnovější výzkum této éry na poli soudobé historiografie. I vzhledem k jeho profesnímu zaměření leží v centru pozornosti otázky spojené s fungováním státního plánování, sociální politiky a kolektivizace, proměnami studentského života či rozporuplného postavení náboženské víry. Autor se zeširoka věnuje i kulturním proměnám československé společnosti po pádu Stalinova kultu. Jiné problémy však zůstaly poněkud stranou.

Ochabnutí ideálů

Jakkoliv se Suk ve své rozsáhlé syntéze zabývá řadou témat, lze v jeho pojetí poststalinismu najít společný leitmotiv. Opuštění stalinského kultu pro něj neznamená jen ukončení nejtvrdší fáze politických represí, nýbrž také odklon od principů kolektivismu, který byl význačnou ideou budování socialismu. Reflexi onoho „změšťáčtění“ socialistického člověka vidí v rozmanitých dílech kinematografie nové vlny, ale také v individuálních strate­giích, které různorodé skupiny obyvatel vy­­užívaly k sledování vlastních zájmů.

V souladu se soudobými výzkumy sociálních dějin (například práce Jakuba Šloufa nebo Radky Šustrové) autor spatřuje v koncepcích zajišťování sociálního blahobytu a „péče o dělníka“ návaznost na tradice sociální politiky z doby druhé republiky. Stejně tak hrály významnou roli obavy vedoucích funkcionářů z dělnických protestů, provázejících měnovou reformu v třiapadesátém roce. V období poststalinismu došlo podle Suka především k ochabnutí kolektivistických ideálů z budovatelských počátků padesátých let, s jejich důrazem na pracovní výkon a soutěžení, jakkoliv odlišné od světa kapitalistické konkurence. Různorodé formy a projevy dělnického protestu však vedly k realizaci sociální politiky, postavené na nivelizaci mezd a rovnostářských principech. Podobně pro většinu dělnictva představovalo prioritu zajištění osobního hmotného blahobytu a konzumních aspirací, jako tomu bylo při vytváření nového modelu sociálního státu v západních zemích. Rozpor mezi kolektivistickými ideály a sledováním soukromých zájmů vidí historik také v sektoru zemědělství, kde i po nezřídka násilné kolektivizaci půdy obhospodařovala řada rolníků především své soukromé záhumenky.

Předností Sukova širokého záběru je chápání československého socialismu v souvislostech zásadních kulturních a společenských změn poválečného období. Zatímco západní „nová levice“ (se svým jádrem ve studentském hnutí) hledala inspiraci v kritice kolonialismu a sociálních hnutích „třetího světa“, v Československu spíše probíhal proces postupného generačního odcizování v kulisách pozvolného politického tání. Společenské pnutí i relikty maloměšťáctví pod socialistickou fasádou jsou podle autora nejlépe vyobrazeny v literární tvorbě nebo kinematografii nové vlny, v postavách Formanových či Papouškových filmů. Ty ještě dnes zůstávají v paměti široké veřejnosti, jakkoliv jsou někdy mylně vnímány především jako filmové komedie. Suk však poukazuje také na temněji odstíněnou tvorbu Evalda Schorma. Jestliže u Passera, Papouška či Formana mělo maloměšťáctví navenek bodrou, strejcovskou tvář, v Schormových filmech se stávalo podhoubím nenávisti, vedoucí až k „tváři Medusině“, k destrukci společnosti i individuálního života.

Ve svém výkladu literárního života se autor zaměřil spíše na známé peripetie okolo II. sjezdu Svazu československých spisovatelů, kde zazněly kritické hlasy na adresu stávající kulturní politiky, nebo na příběh cenzury Škvoreckého Zbabělců (1964). Je však trochu ošidné, když například uvažování literárních exponentů zkoumá na základě memoárů z devadesátých let z pera kritika Milana Jungmanna. V nich jsou konflikty šedesátých let líčeny prizmatem o tři dekády starším, v němž se „revizio­nisté“ šedesátých let jeví spíše jako bojovníci za znovunastolení liberálně­-demokratického řádu, kteří jen museli skrývat své pravé záměry.

Perspektivy poststalinismu

Jiří Suk mohl ve své práci zúročit i vlastní dlouholeté zkoumání československého exilu. Dokládá tak kupříkladu pluralitu názorů, které se ve vztahu k reformním procesům šedesátých let objevovaly na stránkách Tigridova časopisuSvědectví. Zatímco část poúnorových exulantů vůči nim zachovávala striktně odmítavý postoj v rámci důsledného antikomunismu, samotný Tigrid za­­ujímal k věci odlišný postoj. Podle tzv. teorie gradualismu, ke které se hlásil, mělo docházet v sovětském bloku k postupnému rozvoji střední třídy i kulturní emancipaci a růstu životní úrovně, která znemožní návrat ke stalinským praktikám.

Suk k nedávným polemikám o charakter státního socialismu odkazuje spíše nepřímo, nabízí však vrstevnatější výklad poststalinské zkušenosti než jako pouhého střetávání totalitního režimu s mocensky ovládaným obyvatelstvem. Nabízí se srovnání jeho práce s monografií nedávno zesnulého historika Jiřího Pernese Na prahu socialismu (2025), zaměřenou na proměny Československa po Chruščovově kritice stalinského kultu. V případě obou historiků se jedná o pramenně podložený a fundovaný výklad. Pernes však své líčení postavil převážně na faktografické popisnosti, aniž by se pouštěl do odvážnějších interpretačních záměrů. Obraz relativně nedávné historie je v něm však poněkud zploštěn do modelu binární opozice mezi etablujícím se režimem a pasivními skupinami obyvatel. Soustředí se tak buď na poměry uvnitř stranické věrchušky (na rozdíl od Suka věnuje širší pozornost mocenskému postavení Antonína Novotného), nebo na akty uplatňování státní represe. V tomto ohledu Suk přináší nejen komplexnější výklad proměn československé společnosti, ale všímá si i fungování nižších složek stranického aparátu.

Mimo záběr

Jiří Suk se zaměřil ve své knize na témata, která jsou blízká jeho badatelskému zájmu, některé aspekty historického vývoje však zůstaly mimo jeho záběr. V práci tak nejsou kupříkladu příliš tematizovány národnostní vztahy, zcela opomenuto je pak postavení romské populace na území Československa. V jedné z kapitol se však historik zevrubně věnuje problému politických rehabilitací na Slovensku, kde se o očištění svého jména pokoušela řada slovenských intelektuálů spojených se Slovenským národním povstáním (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský ad.). Ti byli odsouzeni ve vnitrostranických procesech s tzv. buržoazními nacionalisty a v re­formní dekádě šedesátých let se snažili nejen o osobní rehabilitaci, nýbrž i o naplnění požadavku federalizace státu.

Historik líčí i proměny bezpečnostního aparátu, který procházel v období kritiky za nezákonnosti padesátých let „kádrovou“ obměnou. Zatímco tématům hospodářského a sociálního vývoje se věnuje detailně, na okraji jeho zájmu zůstávají významné proměny trestního práva. Přitom právě vytváření nové „socialistické zákonnosti“, odklon od třídního pojetí práva a jeho reforma měly po zkušenostech předchozích let sloužit nejen k nové konsolidaci moci, nýbrž také k ochraně představitelů KSČ před potenciál­ními čistkami.

Ve své úctyhodné práci Suk také ukazuje, že mnohé fenomény spojované v historické paměti s epochou normalizace (mechanizace zemědělské velkovýroby, chataření a chalupaření jako forma husákovského biedermeieru ad.) mají své kořeny již v šedesátých letech. Bude proto podnětné sledovat, kam se budou ubírat další svazky edice.

Autor je historik.