Během děsivé a vleklé genocidní války v Gaze jsme neměli možnost ani čas přijmout své pocity. Před zpracováváním emocí mělo přednost přežití. Až v průběhu těch několika týdnů příměří v lednu 2025 jsem se pomalu začala ve svých pocitech orientovat a snažila se vylézt z ulity svírající moje srdce. Je ale příliš těžké najednou pocítit a pochopit všechno to, co v Gaze podstupujeme.

Teď, když jsem si dovolila postavit se čelem tomu, co jsem prožila, a konečně to zpracovat… není ve mně nic než žal.

Je to žal, který mění tvar – nikdy se neprojevuje ve stejné podobě, vždycky je nepředvídatelný a pokaždé přichází bez ohlášení. Někdy je to dítě, které ukolébávám ke spánku; jindy je to nezkrotná šelma, která požírá mé bytí. Někdy mě oklame a já mylně myslím na uzdravení, když nakrátko opustí mé tělo. Nakonec si ale pokaždé najde cestu zpátky, je hmatatelný, pulsuje svým vlastním rytmem, číhá v mých kostech.

Slyšte mě, když říkám, že můj žal je osamělý; obsazuje tělo a dělá si z něj svou nádobu.

Kruhy pekla

Každý okamžik uplynulých osmnácti měsíců této genocidní války byl peklem. Ale obdržení „evakuačních příkazů“ a následné nucené vystěhování z našich domovů, spolu…